Dvanáct odstínů černé

Dostal vás podzim na kolena? Diagnostikovali vám karcinom plic v posledním stádiu? Vyhodili vás z práce, utekla vám holka nebo máte mindrák z toho, že si neobtočíte penis třikrát kolem stehna? Nezoufejte, nabízí se celá řada způsobů, jak se s takovými martýrii jednou provždy vypořádat - výběr je jen na vás. Ať už se ale rozhodnete pro ostří břitvy, nelegálně drženou pětačtyřicítku, špagát uvázaný kolem krku či jinou variantu, jako vhodný hudební doprovod doporučuju nové album kalifornské čarodějky Chelsea Wolfe. Ani prdel na hrnec totiž nesedne tak dobře jako její žalozpěvy k obrazům márnic plných sebevrahů. Slibuju, že díky Chelsea bude vaše odhodlání pevnější, vaše ruka jistější a vaše bolest... krásná.

Zařadit Chelsea Wolfe v rámci zavedených škatulek není snadné. Přestože bývá ve smyslu autorství a interpretace vlastních skladeb i textů označována za písničkářku, k zažitým konvencím o holkách s kytarou má stejně daleko jako Michal Tučný. Nebo snad mezi nimi najdete podobnou divoženku, která si tak libuje v okultismu, zahrála si na Roadburn Festivalu, na koncertech dává k lepšímu cover norských žhářů Burzum a vedle black metalu uvádí jako zdroj inspirace i vážnou hudbu? Ani doom folk, drone, synth pop nebo ethereal darkwave nepatří k žánrům, kterými by se typické singer-songwriterky zrovna dvakrát oháněly. Netvrdím, že základem hudby Chelsea Wolfe není píseň jako taková. Jak ale dokazuje i téměř post-rockovými postupy na albech s podporou regulérní kapely, na rozdíl od autentického písničkářství klade mnohem větší důraz na náladu skladeb než na jejich formu a obsahové sdělení.

Po loňském akustickém intermezzu Unknown Rooms: A Collection of Acoustic Songs navazuje Chelsea aktuálním počinem na temné zvukové koláže a elektronické vibrace předminulého alba Apokalypsis. Hladová sukuba z jeho obalu se sice proměnila v goticky decentně stylizovanou dámu, černě namalované rty ale dávají tušit, že ani z jejích úst se žádných veselých historek nedočkáme. I na Pain is Beauty, podobně jako na Apokalypsis, bloudí duše Chelsea Wolfe hustou mlhou a spadaným listím "blairwitchského" háje. Pod sugestivní atmosférou beznaděje je ale hned od úvodní skladby Feral Love patrné, že hudebně se více než kdy dřív toulá po pěšinách lemujících dráty vysokého napětí.

I když by poslední tři skladby alba mohly bez zásadnějších změn figurovat i na zmíněné akustické sbírce, v kontextu celku tu elektronika hraje stejně podstatnou roli jako kytarové riffy. Výjimkou nejsou ani písně (The Warden, Sick) postavené pouze na ponurých syntetických rytmech nebo plochách. Navzdory všudypřítomné chandře a melancholii, tak Pain is Beauty působí oproti svému předchůdci mnohem rozmanitějším dojmem. Jako kdyby každá z dvanácti skladeb byla namalovaná v jiném odstínu černé. Jako kdyby černá nikdy nebyla pestřejší. Ale nejen proto je aktuální album doposud nejlepší položkou diskografie Chelsea Wolfe. Aniž by utrpěla rozmázlá psychedelická aura kolem, je zvuk desky čitelnější, kontury jednotlivých prvků kompozic zřetelnější a všechny nátěry černé syté jako z ofsetu.

Název alba může sice na první pohled zavánět klišém, málokdo by ale dokázal naplnit jeho podstatu tak, jako se to podařilo Chelsea Wolfe. Bolest na hraně rozkoše, která vás sevře při poslechu, ale není přímo dílem jejím, respektive její hudby. Chelsea je pouhou ozvěnou vašich ran, která léta schováváte ve sklepech vědomí a snažíte se na ně zapomenout. Pokud odoláte vábení z druhého břehu, poznejte jejich krásu.