Kristýna Trochtová | Články / Recenze | 02.07.2020
Jen blbec nemění své názory. Houpací koně byli dlouhá léta moje provinilé potěšení, které mi zpříjemňovalo dlouhé ranní cesty na ostravský gympl. Ale jezdeckých soch Afrodity, klíčů v kapse saka, lodí a - pozor - hlavního města státu Melancholie se člověk asi musí jednou přejíst. V jistém smyslu. Kdyby to pořád byly (ty) vlaky, tunely, co znamenají pokušení, nebo výtahy, co jezdí až nahoru, asi bych si řekla: dobrý, v pohodě, devadesátky sem přišly později - co by ještě nemohly trvat, kdo jsem, abych někoho soudila. Jenže patos je v případě Koní fakt tužka, co se nevypíše. Naopak, její tah je ještě tlustší a delší než na Kde jste mý přátelé dneska v noci, a to mi přijde, pardon, skoro nesnesitelné. Už spíše guilty než pleasure. Houpací koně a jejich nové album reprezentují ustrnulost a neochotu skončit v pravý čas.
Vím, zní to tvrdě, ale považte: doznávat se hned zkraje k tomu, že jste buď "Jekyll, anebo Hyde, nic mezi tím" je docela výmluvné. Desolation Peak, jak lze ostatně vyčíst už z názvu, je deska inspirovaná a zároveň věnovaná Jacku Kerouacovi. V roce 2018. Jacku Kerouacovi. 2018. Jako by tady snad existoval nějaký dluh - jako by archetyp rozháraného messy dobrodruha (pochopitelně muže) nebyl něco, okolo čeho se točila popkultura en bloc dlouhá desetiletí. Desku Desolation Peak definuje především zahleděnost do sebe sama a odmítnutí vykročit za hranice vlastních představ o světě: podle Houpacích koní "je rok padesát i nula osmnáct, všechno pořád stejný. Zhasni a sni, okolnosti bytí jsou pěkně úžasný". Přesně. Ono je skutečně "všechno pořád stejný" - ale jen v hlavě Jiřího Imlaufa, autora textů i ideologie kapely. Svět okolo se změnil zásadním způsobem. Deska Desolation Peak je tak zhudebněním toho nejvypjatějšího a nejsprostšího male gazeu, zakonzervovaných starých pořádků, vzpomínek na doby, kdy se lidi nebáli říkat, že "jáma lvová/ ta jediná mě schová".
Desolation Peak ve mně vyvolává pocit, že se z Ústí stala rezervace, v níž v zajetí žijí unavení a ztrápení pánové, kteří - majíce pocit, že je buď rok padesát, nebo devadesát, vždyť je to koneckonců jedno - chtějí říkat velké věci. Ale moc jim to nejde, protože je to nakonec všechno stejně o Imlaufovi (Kerouacovi?) a jeho neschopnosti vymanit se z ich formy. Tím se ostatně poslední dvě desky liší od předchozí tvorby Houpacích koní; zatímco Písně z bistra nebo Tiché dny na Klíši byly vyváženým mixem storytellingu a osobních záležitostí, aktuální materiál už osobní rovnou vydává za obecně platné. Kromě toho: nikdy by mě nenapadlo, že hranice mezi sebezpytem a sebelítostí může být tak tenká, až se ztrácí.
Desolation Peak není českým Dark Side of the Moon, i když by si to producent alba Jan Brambůrek jistě přál. I když by si to všichni asi přáli. Hezké přechody a ruchy mezi písněmi nezakryjí to, že co tato deska reprezentuje, v dnešní době působí nejenom zastarale, ale i směšně.* "Imlaufovy texty jsou takové učitelské,"* říkal mi před lety nejmenovaný hudebník a producent. - "Vždyť učí češtinu na základce." - "No právě."
No právě. Něco tu nehraje a není to hudba.
Tento text vyšel v magazínu Full Moon #93 v dubnu 2013.
Kristina Kratochvilová 25.11.2024
Představu pozlátka tvrdě zadupává do země špinavá realita plná absťáku, démonů, lítosti a vyhasínajících životů Laneganových blízkých.
Šimon Žáček 24.11.2024
Zdánlivě banální příběh Anory skrývá krásy i ošklivosti chybujících lidí ve stále více matoucím světě.
Jakub Veselý 21.11.2024
Inšpiráciami sa Templeman netají, na R&B a soulových prvkoch sa podpísala hudba Stevieho Wondera a Princea, indie rock s jemnou psychedéliou pripomínajú Tame Impala alebo MGMT.
Magdalena Fendrychová 11.11.2024
Texty se nezabývají současnými společenskými problémy nebo zásadními citovými zvraty, spíš popisují každodenní situace a fantazie.
Žofie Křížková 05.11.2024
Dvaačtyřicetiminutová stopáž zahrnuje jediný track a ten nabízí ponor do hluboce meditativní lázně neopakovatelných nuancí. Za týden v Praze.
Sára Prostějovská 28.10.2024
Synthpopové Forgive Too Slow vypráví deset krátkých příběhů lásky, jíž autorka v každém z nich nahlíží jinýma očima.
Šimon Žáček 28.10.2024
Druhá série Rodu draka se tak moc věnuje intimním chvílím rodinných členů, až zapomíná na zásadní konflikt. Anebo je to záměr?
Lea Valentová 25.10.2024
Dômyselnú dramaturgickú pavučinu tak organizačný tím pretkal napríklad lokálnymi mýtmi aj ladením nástrojov z mimoeurópskych lokalít.
Michal Berec 05.10.2024
Nosným kameňom je hypnotická repetitívnosť motívov, improvizácia na pomedzí apalačského folku a jazzu, ktorá sa ale môže postupne začať zlievať.
Richard Michalik 31.08.2024
Opäť cez vydavateľstvo Constellation (Godspeed You! Black Emperor, Jerusalem in My Heart) a opäť s rovnakým producentom (Zach Scholes).