Jakub Béreš | Články / Recenze | 03.03.2015
Déle než půl roku odkládaná druhá deska skupiny Peace konečně doputovala na pulty obchodů. Podobně jako Palma Violets jsou Peace indierockoví miláčci prestižního britského magazínu NME. Díky němu dostali šanci přejít z garážových klubů na velká pódia, například jako předkapela The Vaccines. Dnes už čtveřice pocházející z Worcesteru patří do první ligy mladých britských rockových kapel.
Album Happy People navazuje na debutové In Love (2013). Klukům se podařilo zachovat stejný drive, tím ovšem podobnosti končí. Druhá deska je mnohem uhlazenější než ta první a je vidět, že kapela má jiné ambice než před dvěma lety. Příklon k pop-rocku a znovu oživovanému britpopu dal prostor rozvernému materiálu, který je v souladu s názvem formace. Peace však pro inspiraci sahají mnohem hlouběji do historie než do poloviny devadesátek, a není překvapivé, že se jedná o období hippies. Uvolněnost, láska, květinové děti. Sama skupina pak vypadá jako hlavní hrdinové z filmu Občanský průkaz.
Happy People je poměrně chytrá deska, zasazena do dnešního kontextu. Po zhlédnutí druhého videa Lost on Me byly na místě pochybnosti: archetyp stejnokrojů a podivných tanečních kreací naštěstí působí v kontextu nahrávky jako šibalská parodie. Peace dokážou příjemně recyklovat symboly i vzory a následně je ohnout na míru dnešní poptávky. Album otevírá rozverná píseň O You, která naladí na zbytek stopáže, tedy pokud vás neunudí její délka a opakující se schéma; dát druhou nejdelší píseň na úvod nebyl nejlepší nápad. Jedna chytlavá melodie střídá druhou a nahrávka uteče jak voda, tříminutové songy mají tah. Občas přitvrdí v kytarách (Perfect Skin nebo I’m a Girl), jindy nasadí krásné balady (Someday a Under The Moon).
Deset písní a sedmatřicet minut je však trochu málo, zvláště u tak chytlavé nahrávky jako je Happy People. Řešením je deluxe edice, která obsahuje dalších osm stop, z nichž by si první čtyři rozhodně zasloužily místo na standardní verzi (třeba namísto poslední písně Word Pleasure, která tu nezapadá). Oproti tomu by taková Love Me klidně mohla dělat otvírák. Rozhodně doporučuji deluxe variantu, která řeší problematickou dramaturgii, odrazující posluchače od dalšího poslechu.
Peace – Happy People (Sony Music, 2015)
www.peaceforeverever.co.uk
Jakub Veselý 21.11.2024
Inšpiráciami sa Templeman netají, na R&B a soulových prvkoch sa podpísala hudba Stevieho Wondera a Princea, indie rock s jemnou psychedéliou pripomínajú Tame Impala alebo MGMT.
Magdalena Fendrychová 11.11.2024
Texty se nezabývají současnými společenskými problémy nebo zásadními citovými zvraty, spíš popisují každodenní situace a fantazie.
Žofie Křížková 05.11.2024
Dvaačtyřicetiminutová stopáž zahrnuje jediný track a ten nabízí ponor do hluboce meditativní lázně neopakovatelných nuancí. Za týden v Praze.
Sára Prostějovská 28.10.2024
Synthpopové Forgive Too Slow vypráví deset krátkých příběhů lásky, jíž autorka v každém z nich nahlíží jinýma očima.
Šimon Žáček 28.10.2024
Druhá série Rodu draka se tak moc věnuje intimním chvílím rodinných členů, až zapomíná na zásadní konflikt. Anebo je to záměr?
Lea Valentová 25.10.2024
Dômyselnú dramaturgickú pavučinu tak organizačný tím pretkal napríklad lokálnymi mýtmi aj ladením nástrojov z mimoeurópskych lokalít.
Michal Berec 05.10.2024
Nosným kameňom je hypnotická repetitívnosť motívov, improvizácia na pomedzí apalačského folku a jazzu, ktorá sa ale môže postupne začať zlievať.
Richard Michalik 31.08.2024
Opäť cez vydavateľstvo Constellation (Godspeed You! Black Emperor, Jerusalem in My Heart) a opäť s rovnakým producentom (Zach Scholes).
Jakub Veselý 30.08.2024
Názov Doomer Music je na mieste a album nám prináša pohľad do sveta, v ktorom sú ľudské emócie potlačené, kde môžeme vidieť len drsnú schránku panelových domov.
David Stoklas 27.08.2024
Final Summer je deska, ze které čiší životní síla a touha něco dělat. A dělat to navzdory příkořím.