mArcElkrIz | Články / Recenze | 02.02.2017
Tma. Očekávání vibruje tělem jak basová linka Davea Richmonda. Cargo culte. Takový bude konec. Na ten je ale ještě čas. Zpět. Těžké rudé závěsy všude kolem po stěnách. Tedy spíše tušené. Světla. Záblesky. Mžitky. Jsem nad věcí, že? Tváře. Ženské, dívčí, vtahující. Kontakt. Zbav mne toho hvězdného prachu, šeptají a berou můj skafandr. Kdo jste? Kak Channthy a Xanthe Waite. Neznáme se? To je tak povědomé. Počkejte!
Záře. Plná. Blyštivá a svůdná. Stíny kymácejících se sklenic, sklínek a lahví. Stojany lamp ve tvaru dlouhých ženských nohou. Zdá se, že se pohupují. Společně s voskovou figurínou, s dívkou, do níž se vám rozpálené prsty vnoří tak nečekaně rychle. „Dámy a pánové, vítejte v opojení. V obraze čtvrtém. Muž mluvící skrze ženy. Odevzdejte se!“ V rytmu sladce poletujících pop-melodií se rozevírají tři předchozí, kritikou i publikem zbožňovaná plátna: Intoxicated Man, Pink Elephant, Delirium Tremens. Podle zasvěcených ostřejší a špinavější než nejčerstvější dílo, které vám jistě popisně a věcně také představí. Po mě to nechtějte. Užívám si opojení.
Potlesk. „Dámy a pánové. Poznali jste? Čas cukrkandlových tónů, krátkých sukní, elegantních vozů a osudových žen.“ Na pódiu začíná proudit řeka mateřského mléka z lůna australských obzorů, otevírají se žíly berlínských ulic a stěn. Povstává z nich muž. Tak klidný. Tvář takřka bez pohnutí. Vlčí ministr, bratr svatého Nicka, průvodce bojovnice PJ, otec Solomona, třímajícího na dlani mléčný zub. „Dámy a pánové, pan Mick Harvey!“ Zvedá ruku do výše očí a mírně vlní prsty. Objevují se v nich srdcové karty Juliette Greco, France Galle, Brigitte Bardot, Jane Birkin. Odkudsi shora se snáší truhlice a zaznívá směs Marseillaisy, milostných nádechů a tříštícího se skla. Francouzský národní poklad, ve tmavém obleku a bílé košili. Dav zašumí. Mick Harvey přistupuje k truhlici, ukloní se, poklekne a vsune všechny srdcové karty do léta vychladlých Gainsbourgových úst, levou ruku přikládá na jeho srdce, zapaluje bankovkou... Záblesk. Záblesk. Záblesk.
Je to tu. Důvěrně známý motiv kláves, smyčce, odsekávaná elektrická kytara, vzdechy. A ta puls zrychlující němčina! Ich Liebe Dich ... Ich Dich Nicht Auch. Nejvýraznější noční motýl současné berlínské scény, Andrea Schroeder, roztahuje svá křídla neproniknutelně a nečekaně rychle. Vábí, laská, oddává se, tiskne. Mick Harvey pomalu posunuje pravou nohu. Elegance, přesnost, očekávání. Jeho hlas je stále jistější a podmanivější, sám unese Lollipops i Les Amours Perdues. Společně lapí většinu naslouchajících při prvním střetu, stíny Jane a Brigitte se vznáší kolem. Z temného hlasu Andrey Schroeder vyhřezá obrys Nico uvnitř filmové Striptease, stejně jako lehký úsměv Catherine Deneuve v kdysi estrádním modrém světle God Smokes Havanas.
Řeka se slévá s žilou, ženy tahají ode dna mladíčky a sehnuté nad všepohlcujícím proudem jim dopřávají uvítání světa živých mužů pohledem do záňadří, vpichují jim nikotinové trny a podávají hostie nasáklé lihem. Hýčkají je na zadních sedadlech a v suterénech. A pak pijí v tichu. O samotě. A hodiny plní pláčem. Nana Mouskouri? Nikoli. Sophia Brous. Znáte se?
Seance vrcholí. Gainsbourgův duch je všude – v každém tónu, nádechu, barvě, šklebu. Ani náznak přemrštěné adorační nepatřičnosti, karikatury či nepochopení. Žádné přepisované dopisy. Zmrtvýchvstání se nekoná. Nikdo nezastaví umírání, ani Prevert v ústech sirény Jess Ribeiro. Krev se nevysává. Navzdory všem neonům, potlesku a pláči, řeka vzpomínek se dere pryč a zmítá tělem, zatím co on zůstává na břehu a vyje. Svá "kšá" smyslných milf bez akce. Vyje. Jak osiřelé psisko. Jak anglická cyklistka sražená střetem rozdílných kultur. A lesklým rolls-roycem. Cargo culte.
Dámy a pánové. Halucinace vyprchávají, řeky vysychají, žíly pukají. Opojné ženy zůstávají.
Mick Harvey - Intoxicated Woman (Mute, 2016)
www.mickharvey.com
Kristina Kratochvilová 24.11.2024
Představu pozlátka tvrdě zadupává do země špinavá realita plná absťáku, démonů, lítosti a vyhasínajících životů Laneganových blízkých.
Šimon Žáček 24.11.2024
Zdánlivě banální příběh Anory skrývá krásy i ošklivosti chybujících lidí ve stále více matoucím světě.
Jakub Veselý 21.11.2024
Inšpiráciami sa Templeman netají, na R&B a soulových prvkoch sa podpísala hudba Stevieho Wondera a Princea, indie rock s jemnou psychedéliou pripomínajú Tame Impala alebo MGMT.
Magdalena Fendrychová 11.11.2024
Texty se nezabývají současnými společenskými problémy nebo zásadními citovými zvraty, spíš popisují každodenní situace a fantazie.
Žofie Křížková 05.11.2024
Dvaačtyřicetiminutová stopáž zahrnuje jediný track a ten nabízí ponor do hluboce meditativní lázně neopakovatelných nuancí. Za týden v Praze.
Sára Prostějovská 28.10.2024
Synthpopové Forgive Too Slow vypráví deset krátkých příběhů lásky, jíž autorka v každém z nich nahlíží jinýma očima.
Šimon Žáček 28.10.2024
Druhá série Rodu draka se tak moc věnuje intimním chvílím rodinných členů, až zapomíná na zásadní konflikt. Anebo je to záměr?
Lea Valentová 25.10.2024
Dômyselnú dramaturgickú pavučinu tak organizačný tím pretkal napríklad lokálnymi mýtmi aj ladením nástrojov z mimoeurópskych lokalít.
Michal Berec 05.10.2024
Nosným kameňom je hypnotická repetitívnosť motívov, improvizácia na pomedzí apalačského folku a jazzu, ktorá sa ale môže postupne začať zlievať.
Richard Michalik 31.08.2024
Opäť cez vydavateľstvo Constellation (Godspeed You! Black Emperor, Jerusalem in My Heart) a opäť s rovnakým producentom (Zach Scholes).