Murder by Death, folkem a smrtí načichlá parta

Neveselé, truchlivé jsou kraje smrti... Už několik let brázdí ulice, pláně, kluby šest schodů pod chodníkem a vůbec všechny ty nekonečné pohřby hlouček minesengrů s mrtvolně bledými tvářemi. Mandolíny, rolničky, smyčce a zajíkavé hlasy. Setkání s nimi bývají nenápadná, ale o to intenzivněji zařezaná do paměti. Objeví se a mizí. Bez větších ovací, oslepujících laserů a ukřičených mediálních kampaní. Potulní pěvci odkudsi ze sousedství s mošnami plnými morytátů a temných vizí. Nelíčeni. K tanci a poslechu nezahrají. Mandolíny, rolničky, smyčce a zajíkavé hlasy. Objeví se a mizí. Jizvy a smrt zůstávají.

Ne, nechci vás otrávit faktografií kolem téhle folkem a smrtí načichlé party (vyhledávat umí každej) a už vůbec často zmiňovanou a naprostou zmatečnou berličkou o podobnosti s Radiohead (na tohle fakt bacha, kdybyste se do toho vyhledávání přece jen pustili – tudy vlak nejede). Jen vás chci taktně upozornit, že by bylo zatracenou chybou tenhle proud ledové vody kolem ústředních setrvávajících pramenů Adam Turla, Sarah Balliet a Matt Armstrong minout, a pokud možno stručně vám popsat moji noční srážku s nimi. A pro tentokrát víc přehledně a bez postranních uliček. Takže, to bylo tak…

… dvaadvacátá hodina zmizela. Stejně jako někdejší silná a zřetelná (teď jen naťuknutí a spodní proud) rezonance sežehlých country songwriterů na předešlých albech MBD, červené se rozlévá v žilách a bledí vypravěči přicházejí. Vaši věrní ve smrti. Začínají tišeji než rakovina, okolí umlká, ohně vzrůstají, kompy hasnou, probíhá reinkarnace LCD v LSD, plameny pohlcují kosti, doklady a sušené výkaly. Bod nula. Konejšivě vtahující motiv mandolíny. Počátek návyku. My Hill. Jen vstup. Nech se vést. Mandolína, hlas a lupající reverb. Slast. Jedna ruka netleská, je lapena anebo uťata. Než stačíte odejít, chmury vás vcucnou a přesvědčí o svém kurevsky něžném obětí. Lost River. Zůstanete. Chvíli ještě něžně tisknete svoji tvář k jejich podrážkám a ostřím, ale během okamžiku házíte za hlavu protézy i firemní plány a zapomínáte na své malomocenství i nutnost uživit své blízké. Rozšířené zorničky. Zběsilý tanec. Straight at the Sun. Rouhačské myšlenky - křepčící skřeti, horečka, CBGB, Poe, Cash, Tiamat, Cave a Uma Thurman vstávají z hrobu. Zmatek, obsese a uhranutí. Jste uvnitř.

No Oath, No Spell - klenutá, vznosná litanie, s piánem, akustickou kytarou, podzemně dunícími bicími a především zpěvem nechtěně se dotýkajícím těch nejrudějších odstínů karmínového krále. Předzvěst blížících se vrcholků a extází. Ale nepředbíhat, nezastavovat, předčasně se neukájet a jen zostra dál! Stetson a probíjející garážové osvětlení. Jedna z mála upomínek na dřívější country poblouzněnou etapu - tryskem ubíhající I Came Around, ve které je však akustická kytara zcela omotána a zválena basovými linkami a elegantně padnoucím, rovně punkovým rytmem bicích. To ostatně platí i o následující Hard World, kde však přeci jen latexově dominantnější akustická kytara a hlavně komplikovanější melodie s molovými propady strhávají vše zpět do bezvýchodného víru noir-folku. A tradá - přirozený nenásilný přechod k Ditch Lilly a The Curse of Elkhart, k písničkářským litaniím s odtikávající atmosférickou mandolínou, šlehajícími klávesami a neúprosně houstnoucí atmosférou. Zatímco první zmiňovaná je konejšivou chvilkou, druhá běsní a vrní. Opakuj si: slast! Ta deska roste s každou minutou. Připraveni?

Vrcholně drásající Ramblin’. Klid střídá erupce bicích, violoncella a řevu. Intenzivní. Klavír v prázdnu a táhlé motivy temných hlubokých proudů. Velmi vydařené album. A prostorné, že se jím propadnete mnohem níž než ke dnu. Queen Mab. Vše se vrací, odráží a opakuje v neodhadnutelných dávkách a obměnách: ticho, temnota, mlha, smrt, mlha, temnota, ticho, šero, chlad, smrt, slast… a z toho všeho náhle promlouvá bezkrvý zpěv. Další hřeb do vrcholu. Klavír z vystříleného baru v rytmu chromé klisny, oprátka na krku a nástroje zechované k zešílení, s pohřební trubkou a basou napodobující lupající kosti. V tento okamžik, na tomto vrcholu již vskutku nesestřelitelní. Oh, to Be an Animal. Takřka zastavený čas. Nástroje už jen tušené, rytmus, co se rodí a bortí v posledních okamžicích. Vypravěč, který vás děsí i těší. Zbývá už jen sladká tečka na závěr. Akordeon, zadupané zbytky nadějí a oči prozřivší zmarem, durové akordy, odhodlané bicí, ohlodané kosti, jásot, nádvoří v transu...

Sladká tečka... a vstříc nové smrti!