Lukáš Masner | Články / Recenze | 18.08.2012
Je zbytečné pochybovat o tom, že David Fincher je tím nejpovolanějším režisérem pro nově zpracovanou adaptaci prvního dílu knižní trilogie Stiega Larssona Milénium. Mnohem zajímavější je položit si otázku, zda-li Fincher překročil vlastní stín, v jakých momentech se mu podařilo látku aktualizovat či překonat? Podařilo se mu to vůbec?
V souvislosti s filmem Muži, kteří nenávidí ženy bývá Fincherovi vyčítáno, jak mechanickým a vyšeptalým způsobem propaguje vlastní trademark, naplňuje formát obligátně temného, avšak ryze zakázkového thrilleru. O nezdravosti hollywoodské rutiny a záměrné recyklace může svědčit kupříkladu nejnovější verze Alenky v říši divů, v níž se osobitý styl Tima Burtona rozmělnil a rozložil na řadu formálních „výkřiků“, jež pojí snad jen sterilita a příliš nápadná vypočítavost. Stejně tak se i David Fincher propůjčuje titulu, který na jedné straně nabízí určitou prestiž, ale zároveň vyžaduje sebejistý a osobitý režijní rukopis. Oproti jiným režisérům dokáže Fincher do jisté míry odhlédnout od dosavadních postupů a hledat nové a progresivní stylistické figury. Charakteristický smysl pro detail, až obsesivní sklon k perfekcionismu jsou toho dokladem. Pro diváka je hollywoodská adaptace Larssonova románu delikátnější, protože zevrubnému srovnávání se švédskou verzí se vyhne jen málokdo. Skutečnost, že se nejedná o Fincherův původní snímek, nýbrž o zjednodušenou a zpopularizovanou verzi evropského vzoru, pak v rovině povrchního přístupu oslabuje nejen její dramatický efekt, ale i výsledné kvality.
Pochopitelně došlo k posunu, otupění či úplnému vypuštění řady motivů, které jsou velmi podstatné v knižní předloze. Nevyniká tak paralela s nacistickou minulosti, která stále rezonuje švédskou společností, a bohužel ani hierarchie a složité vztahy uvnitř rodiny Vangerů. Dokonce i povaha detektivní zápletky je svým způsobem „vyprázdněná“ a z hlediska žánrové výstavby nepříliš podnětná. Blomkvistovo hledání vraha mladé dívky vede k rozkrývání neobyčejně krutých vazeb mezi členy její rodiny, ale i konstituování citů mezi ním a výstřední hackerkou Lisbeth. Ve švédské verzi je tento vztah založen více na fyzické přitažlivosti a pudovosti, méně pak na prohlubování citů či radikální proměně charakterů. Nepříliš věrohodný vývoj, kterým postava Lisbeth prochází, lze i proto vnímat jako úlitbu americkému publiku, jako snahu obrousit ostré hrany, které postavy odcizují a v jistých ohledech takřka dehumanizují.
Pravdou je, že dramaturgii příběhu neustále předbíhá forma, řemeslná preciznost projevující se zejména v dokonalé souhře obrazu se zvukem. Zde vyniká esprit Fincherova stylu, který je dobrou známkou a jediným řádným smyslem amerického remaku. Zaujme vystižení genia loci švédské krajiny, jejíž obraz se nejednou blíží takřka černobílému pojetí, ale především pak důsledně rozehraná atmosféra strachu a stupňované paranoie. Temnosvitové kompozice, záměrné snímání postav jen jako pohybujících se siluet, ale i záběry z bezpečnostních kamer či detailní zkoumání fotografií, mnohonásobně zvětšený rastr fotografického materiálu rozpouští pevné kontury – to vše vytváří specifický filmový prostor, v němž pulsuje napětí, a to i navzdory úspornějšímu tempu.
Zcela neobyčejnou zkušeností je zvuková stránku filmu. Nejenže ruchy velmi hladce přecházejí v hudební doprovod a opačně, především se jim ale dostává neotřelého designu a nových konotací. I proto je vynikající scéna krádeže ve stanici metra doprovázena pouze hyperbolizovaným hlukem z lidmi přeplněného prostoru. Lisbethin křik nahrazuje ostrý zvuk brzdícího vlaku a vytváří až jakousi industriální plochu po okraj naplněnou velmi nepříjemnými pocity.
Fincherova depresivní studie pokřivené morálky a společnosti je možná filmem s nemilými kazy, ale i navzdory tomu si zachovává zřetelný rukopis. Civilismus švédské verze jde stranou, působivost díla stojí a padá s atmosférou, kterou nezaručuje ani tak zápletka sama o sobě (ta vyznívá podstatně hůře než ve švédském zpracování), nýbrž režisérův cit pro drobnokresbu. Thriller sice slibuje více vzrušení, než ve výsledku nabízí, nicméně i slabší z řady Fincherových filmů stále vyniká nad mnohými.
PS: Úvodní (ne)bondovská titulková montáž je brilantní. Při jejím sledování jsem si uvědomoval, jak moc rád bych od Finchera viděl abstraktnější snímek – rozplynutí v rytmu a ohledávání textury filmového obrazu.
Vyšlo ve Full Moonu #21> / 2011.
Matej Žofčín 18.12.2024
Keď internet objavil na Bandcampe jeho album To See the Next Part of the Dream, ľudia o ňom na stránkach ako Rate Your Music a Reddit nevedeli prestať rozprávať.
Martin Zoul 17.12.2024
Jsou tabu a tabu. Některá se zhroutí při sebedrobnějším otočení dějinného soukolí, jiná působí dojmem monolitu, do kterého byly při vzniku člověka vyryty základní zákony lidství.
Jakub Veselý 10.12.2024
Portfólio koluje pomedzi rockovými pasážami, jazzovými improvizáciami, punkovým rázom a avantgardným experimentálnym prístupom k hudbe.
Filip Peloušek 05.12.2024
Povznášející, psychedelií a euforií prosáklá hudba doplněná o do výšky vyhnaný zpěv Joshuy Hodgese v protikladu s texty plnými pochybností.
Kristina Kratochvilová 25.11.2024
Představu pozlátka tvrdě zadupává do země špinavá realita plná absťáku, démonů, lítosti a vyhasínajících životů Laneganových blízkých.
Šimon Žáček 24.11.2024
Zdánlivě banální příběh Anory skrývá krásy i ošklivosti chybujících lidí ve stále více matoucím světě.
Jakub Veselý 21.11.2024
Inšpiráciami sa Templeman netají, na R&B a soulových prvkoch sa podpísala hudba Stevieho Wondera a Princea, indie rock s jemnou psychedéliou pripomínajú Tame Impala alebo MGMT.
Magdalena Fendrychová 11.11.2024
Texty se nezabývají současnými společenskými problémy nebo zásadními citovými zvraty, spíš popisují každodenní situace a fantazie.
Žofie Křížková 05.11.2024
Dvaačtyřicetiminutová stopáž zahrnuje jediný track a ten nabízí ponor do hluboce meditativní lázně neopakovatelných nuancí. Za týden v Praze.
Sára Prostějovská 28.10.2024
Synthpopové Forgive Too Slow vypráví deset krátkých příběhů lásky, jíž autorka v každém z nich nahlíží jinýma očima.