Přesvědčivější a temnější No Distance Paradise

No Distance Paradise dospěli. Zatímco debut Challenge Gravity tíhl k pozitivně laděnému britskému indie rocku (místy připomínal Airfare, místy The Strokes), nová deska Pieces je jiná. Kapela neztratila svůj nadhled, naopak ukázala, že ho má dostatek na to, aby se posunula od lehkých a snadno srozumitelných písní vhodných k festivalovému odpoledni v trávě k melancholičtějším skladbám, které jdou po textové i hudební stránce více do hloubky.

Hned u druhého songu s názvem Let It Go nelze ignorovat vážnou tvář, kterou kapela sice už několikrát ukázala, nikdy ji ale neudržela po celou stopáž. Věrný fanoušek by očekával odlehčující kytarový riff, ale všichni členové (včetně hostujícího Tomáše Neuwertha za bicími) se drží takticky při zemi. A jemná vibrace, která skladbou pulzuje, vygraduje. Všechny songy mají spád a tradiční písňovou formu, očekávaný vrchol každé z nich nezklame. Za výslednou podobu jsou No Distance Paradise vděční opět Dušanu Neuwerthovi, který si tak s bratrem Tomášem připsal další společný projekt.

S nově získanou vážností souvisí i přesun do temnějších poloh. Nejsilněji je to znát ve skladbě Last Call Home, která od prvních tónů připomíná Forest raných The Cure. Navzdory podobnosti si No Distance Paradise drží vlastní tvář, za což vděčí hlavně odlehčeným pěveckým pasážím. Projev Marcela Procházky postrádá postpunkovou syrovost a jako vždy z něj sálají pozitivní emoce, jakkoliv jde o song, který z jinak sourodé kolekce mírně vybočuje.

Typickou tvář kapely reprezentují skladby, které už mají videoklipy. Ghost a Hold Back. Tajemné popové melodie protkané samply tvoří v kombinaci s něžným vokálem a ostrou kytarou charakteristický zvuk celého alba. Svébytná a suverénní tvorba No Distance Paradise má šanci zaujmout i za hranicemi, možná větší než u nás. Ale tohle se v minulosti říkalo už o nejedné kapele...