Šejkr na doma: Milujte svého prodejce

Samé lepší zprávy. Ministr kultury nám včera v rozhovoru pro Aktuálně de facto zrušil všechny letní festivaly se zahraniční účastí, ještě že je situace tak dynamická, že to může být nakonec jinak. Nebo si to můžeme nějakou dobu myslet. Ale jenom ve dvou, prosím. Přituhuje. Nejvyšší čas se podívat po nějaké oddechovce. S tou přichází kupodivu přísný a spravedlivý server The Quietus, což asi úplně nečekalo. Pokud bývá Full Moon nazýván sektářským médiem, tak John Doran, Luke Turner a spol. tuhle definici dotáhli do dokonalosti. Vkusu ani zálibám neporučíš, a tak se právě tady objevuje povedený text o výročí snímku High Fidelity, natočeném v roce 2000 podle stejnojmenné novely Nicka Hornbyho (v našich krajích díky fantazii překladatelky známé jako Všechny moje lásky). „Může to být nejlepší romantická komedie, co byla natočena?“ ptá se Adam Solomons? Ale no tak… Nicméně důvod pustit si jeden z nejlepších songů devadesátek to bezpochyby je.

V High Fidelity hraje hlavní roli majitele record storu John Cusack, a to by samo o sobě mělo sloužit jako varování. Plus třeba Jack Black, Lisa Bonnet nebo Tim Robbins, o to ale nejde. Podstatnější je, že se autoři rozhodli, kromě tradičního „zpřehlednění“ děje, z nějakého nesmyslného důvodu posunout příběh z Londýna do Chicaga. Režisér Stephen Frears někde prodal svoje britství? Možná. Změna příjmení hlavního hrdiny (z Fleminga na Gordona, křestní jméno Rob nevadilo) už je jen třešničkou na podivně splácaném dortu, který kromě několika povedených scén obsahuje dost ohavností a trapných momentů, vyvolávajících mírně řečeno nevolnost. Třeba právě scéna, kdy Cusack v obchodě nechá zaznít Dry the Rain od The Beta Band, patří k těm lepším, ale proč ji proboha pustí až od poloviny?

Dnešek (a doufejme, že nejenom) je zasvěcen iniciativě #LoveRecordStores. Ano, milujte svého prodejce, kupte si svoji desku. Objednávám z Day After rovnou tři a trochu u toho skřípu zuby, Morphine už nemají. Každý z nás má asi svého Roba Gordona. V textu na The Quietus se na film dívají úplně jinýma očima, upřímně – pohled Adama Solomonse mě zaskočil a donutil přemýšlet. Film jsem viděl asi třikrát. Prvně proto, že mám docela rád tu knihu (ano, vím, že Nick Hornby je takový Michal Viewegh po britsku, a ne, nemyslím si, že to platí i opačně), podruhé protože jsem prvnímu zážitku nemohl věřit a potřetí asi náhodou v televizi. Každopádně je to hromada let. Současná doba je složitá a situace dynamická, já se poslední týdny snažím přemýšlet nad něčím úplně jiným, jenže nové číslo Full Moonu a virus tomu brání. Tak už aspoň vím, co si pustím večer.