Sousedi a ozvěna protikladů

Celý náš život provází polarita, u níž můžeme jen těžko určit její hranice. Abychom se ale z nejistoty nezbláznili, rozlišujeme ji pocitově. Rozum a cit, vášeň a chlad, drama a komedie. Jen čas od času si uvědomujeme, že rudá a modrá v našich životech má obemykající purpurovou ozvěnu.

Sousedi taky objevili zdánlivě protikladné nálady. Drmolící kytaru à la El Ten Eleven a melodramatičností poněkud deformované violoncello. Oba vmotáni do osnov post-rocku, jazzu a experimentálního folku. Oba spleteni dilematem Mozart – Beethoven. Hravost a dramatický moment. Oba elementy jsou šikovně rozpitvané v hodinové stopáži plné jímavých kytarových melodií. Díky jejich nenápadnosti si ani neuvědomíte, že je deska v trapu. Abyste ale během cesty nezapadli oběma nohama do banality, přimíchávají příležitostné exploze cella i snítky ambientu. Občas (ale opravdu jen občas) tlusté struny brunátní po vzoru Havlových a čitelným inspiračním zdrojem jsou i hloubky Dunaje. Cello často překrývá kytaru, což je někdy dobře a odvrací to dojem z fádnosti, někdy zase na škodu, protože s sebou do bručícího světa bere i zajímavě roztěkané téma.

Krom toho, že si Karel Žďárský a Martin Petřina pozvali Dorotu Barovou, jež protentokrát odložila cello a rozezněla hlasivky, osadili Sousedi své ubikace dalšími hosty. Bicích se ujal Tomáš Čížek a Martin Kaberle podpořil cello jeho malou rozmrzelou sestrou – violou. Recitované texty ceněného básníka Ladislava Puršla si zasluhují své místo v bookletu s poctivě naladěnou typografií. Jejich obsah se bohužel poněkud skrývá v mlhovinách, slušela by jim dominantnější pozice, například v podobě mikrosbírky provázané s grafikou korespondující s jinak výtečným coverem.

Niterně rozevláté verše úplně nesouzní se stavbou písní, jejichž konstrukce je hmatatelná a ostře vyrýsovaná. Daná promyšleným a uváženým kupením looperů a efektů. Kytara vytváří složitou strukturu hvězd na obloze a violoncello je propojuje. Vznikají zvuková souhvězdí, hudební carmina figurata. K jejich rozrušování není třeba velkého úsilí, stačí přijít s písní jazzevec… totiž Jezevec Ferda a rozkousat je vrtošivým jazzem, jindy je obalit zvukovou hmotou nebo rozdrobit mnohonásobky opakujících se riffů. Nikdy ale nepřijdete o kontakt. Neztratíte přesvědčení, že Sousedi pečlivě rýsují ze dvou pólů něco, co je vám naprosto přirozené. Kontradikce i jednota duše a mysli.

Znáte rčení o přitažlivosti protikladů, Sousedi na první poslech možná vyvolávají podobný dojem. Jenže brzy budete muset přiznat, že je obtížné oddělit jejich dramatičnost a konejšivost. Že vytvářejí neustále se ovlivňující kontinuum. Že protiklady neexistují.