Uvidíme, jak dlouho to vydrží, ale já jim to zatím žeru

Šestnáct let a sedm studiových alb. Po nespočtech singlů, multiplatinových desek, třech cenách Grammy, dvou vyprodaných koncertech v londýnské Wembley s kapacitou osmdesáti pěti tisíc fanoušků na jeden večer a nahnutému rozpadu kapely jsou tady Grohlovi služebníci s novou garážovou deskou, nazvanou Wasting Light. Recept na to, jak se oprostit od legendy a vlivu největší nezávislé kapely, která ovlivnila miliony mladých lidí po celém světě, a na to, jak s novou partou dosáhnout statusu jedné z největších rockových kapel planety (jestli ne rovnou největší), Dave Grohl rozhodně měl. S nedostudovanou střední školou a charismatem příjemného a energického chlápka překecal spoustu lidí a daří se mu čím dál líp.

Kapely Foo Fighters je teď všude plno. Vedle toho, že Wasting Light byla nahraná na analogový pásek, bez použití počítačů nebo jakékoliv digitální technologie, kapela podporuje rakouskou firmu Lomography, která balí staré ruské a japonské foťáky ze šedesátých a sedmdesátých let do hipsterských barev a prodává je za nehorázné ceny. Vrátit se zpátky si může dovolit málokdo, ale Foo Fighters to zvládají levou zadní. Desku produkoval Butch Vig, který má podle Cobainových předsebevražedných zápisků velký podíl na tom, jak znělo Nevermind od Nirvany. Dave pozval i Chrise Novoselica, aby si na nové desce vystřihl pár basových momentů. A aby toho nebylo málo, zpátky v kapele je Pat Smear, který strávil s Nirvanou poslední rok a s Foo Fighters ten první. Kromě toho byl členem legendárních punkových podivínů z Los Angeles Germs.

Když jsem před třemi lety četl recenze na desku Echoes, Silence, Patience & Grace, nebyly zrovna pozitivní. Spousta novinářů osočovala Grohla, že se svými baladami usiluje stát se novým Paulem McCartneym a že energie kapely, ze které byli všichni nejvíc unešení na The Colour and the Shape, je nenávratně pryč. Je fakt, že po One by One nabrali Foo Fighters trochu jiný směr. Udělali akustický disk k albu In Your Honour (2005) a vyrazili na akustické turné, ze kterého vzešel o rok později živák Skin and Bones. Pánové recenzenti si ale neuvědomovali, že tyhle tendence měli Foo Fighters od začátku. Když si Grohl ještě v dobách Nirvany natočil demo, na kterém stejně jako na první desce Foos nahrál všechny nástroje, objevilo se na něm pár akustických songů. Zajímavé je, že tyhle songy byly použity o deset let později na In Your Honor a Skin and Bones. Čili s „novým směřováním“ kapely do „neprobádaných končin“ to nebylo zase tak horké. Mimochodem, to staré demo vyšlo na kazetě pod názvem Pocketwatch (1992). Kazetu už asi neseženete, ale stáhnout z internetu se to dá jedna báseň.

Zpět k Wasting Light... Návrat k undergroundovým kořenům nepřichází jen s použitím analogové technologie nahrávání, ale i s tím, že na albu není jediná akustická píseň a dokonce ani žádný akustický nástroj. Necelých padesát minut napumpovaného rocku. Nevím, jestli se vyplnily Grohlovy sliby, že Wasting Light bude jejich nejtvrdší album, ale rozhodně je nejblíž The Color and the Shape. Výbušný, energický, upřímný rock s punkovou duší a srdcem na správném místě.

Foo Fighters mají neuchopitelný rukopis. Vytvořili nezaměnitelnou strukturu skladeb a melodií, na které mají oprávněný trademark. Jejich kytarové postupy jsou netradiční a skladby poměrně zašmodrchané, ale Grohlův zpěv je vrátí do správných kolejí a vypadne z toho rocková písnička, která vám urve hlavu. Foo Fighters nejsou žádná uměle vytvořená nebo hnaná kapela, jak by se mohlo zdát. Grohlovy punkové a metalové kořeny jsou zcela jasné. Důkazem jsou Scream, Probot i Nirvana. Basák Nate Mendel je členem legendární seattleské kapely Sunny Day Real Estate, která v polovině devadesátých letech definovala styl emo indie rock, který v jejich podání ještě měl co říct a nebyl jen povrchní zábavou děcek na střední. Sonic Youth devadesátých let. Nate hrál taky v straight edge kapele Brotherhood spolu s Gregem Andersonem z droneových mohykánů Sunn O))). Kytarista Chris Shiflett zase pro Foo Fighters obětoval domovskou punkrockovou kapelu No Use for a Name a ve volných chvílích pracuje na rockabilly punkovém projektu Me First and the Gimme Gimmes. No a Taylor Hawkins kdysi bubnoval v doprovodné kapele Alanis Morissette. Pamatujete si ten klip, jak jede v autě někde na podzim, všude kolem je popadané žluté listí a Alanis sedí na všech místech v autě? Nevím, jestli v této písničce Hawkins bubnuje, ale videoklip se mi vybavil. Alanis teď vypadá úplně jinak, nikoho moc nezajímá a Taylor má novou kapelu, která je nepochybně inspirovaná králi rocku Queen. Jmenují se Taylor Hawkins & The Coattail Riders a je to docela dobré.

Wasting Light se nahrávala v garáži, a tak se Foo Fighters rozhodli k její propagaci odehrát krátké turné po garážích fanoušků. Mám dojem, že se Grohlovi stýská po časech Scream, kdy občas neměli ani prachy na jídlo. Nebo je to jenom reklamní tah. V každém případě se mu daří lákat pozornost a v létě zamíří z garáží raketovou rychlostí na všechny velké festivaly v Evropě. Jestli se nepletu, headlinují všem. A aby toho nebylo málo, ještě před vydáním alba šel do kin po celém světě dokument Back and Forth, který zachycuje natáčení nového alba a vůbec příběh Foo Fighters do dnešního dne. Pokud jste stihli premiéru, která se konala 5. dubna ve Státech a 7. dubna v Evropě, mohli jste si po filmu vychutnat přímý přenos koncertu, na kterém Foo Fighters přehráli novou desku.

Foo Fighters si poctivě prošli všemi fázemi kariéry. Nikdy nezažili rychlý vzestup a ještě rychlejší pád. Postupně se z klubu o kapacitě tři sta lidí dostali na stadiony a gigantické festivaly. Je to jedna z největších novodobých rockových kapel světa. Uvidíme, jak dlouho jim to vydrží. Já jim to zatím žeru.