Jsou B4 ve skutečnosti Oneida?

Od poslední návštěvy (Creepy Teepee 2009) dokončila Oneida triptych Thank Your Parents a přišla s novinkou A List of the Burning Mountains, instrumentálním noisovým albem. Aktuální turné jedou k patnácti letům existence kapely. A B4, ačkoliv jsou jen o rok mladší, zůstávají širší veřejnosti téměř neznámí (viz zmatené dotazy v publiku po jejich setu). S novým albem Lux Oxid se prý přestanou schovávat a vyrazí fanouškům naproti, hudebně i fyzicky (rozuměj koncerty). Dvanáct tracků je směsicí noisu, rocku, diska, generovaných ďábelských hlasů a všeho, co vás napadne. K Oneidě pěkná volba.

Underground klub Chapeau Rouge se pomalu naplnil, k mé smůle spoustou vysokých lidí, a za chvíli bylo možné prožít tlačenku v praxi. B4 na sebe sice nechali čekat, ale budiž jim odpuštěno díky výkonu, který předvedli. Dlouhé instrumentálky se ne každému živě povedou a když čtyři lidi dokážou na několik desítek minut relativně monotónní hudbou udržet pozornost celého klubu, které je nejspíš nezná – pánové, kdo z vás na to má. Jak rychle přišli, tak se zase loučí, hotovo, odškrtnuto, jsme připravení na brooklynský.

Slabší vlna potlesku, na pódiu stojí kytarista Hanoi Jane a přeje s rukou na hrudi nějakému oslavenci pod sebou. Dojmy. První dojmy z Oneidy – nejnormálnější chlápci v celém Chapeau ten večer. To, že se skoro celá pětice už patnáct let schází po práci a experimentuje s hudbou, má moje sympatie. Jak sám Bobby Matador v rozhovoru> pro Full Moon řekl: ,,Oneida je pět komplikovaných, ale oddaných lidí, a naše životy mimo kapelu nás stojí hodně dřiny. Přesto vždycky plánuju další turné, další vystoupení, další desku...“

Oneida okamžitě rozhýbe dav. Hrají písně ze starších alb, Summerland z EP Nice./Splittin’ Peaches proložená novinkou List of the Burning Mountains. Když přijde na řadu nový materiál, jde do tuhého. Samozřejmě je intenzivnější než na desce, chvílemi je rezonance vytažená do takových výšek, že se uklidňuju tím, že Ben Frost mě taky nezabil. To pomáhá. Hanoi Jane znovu párkrát popřeje k narozeninám. Přichází perla večera, Sheets Of Easter z Each One Teach One: ,,You've got to look into the LIGHT LIGHT LIGHT....“

Přijímám sázky, jestli se po tomhle Oneida skácí únavou. Neskáceli. Reakce v publiku jsou zábavné, občas se někdo snaží tancovat, ale záhy to vzdává. Moje reakce není o moc lepší, protože když patnáct minut posloucháte kytarový noise a všichni na pódiu sborově a bez přestání zpívají ,,light light light“, připadá vám psychedelická i prázdná sklenice od piva. Dutému výrazu se těžko ubráníte.

Po hodinovém koncertě za spokojeného potlesku pětice odchází, aby se vrátila a zahrála encore: ,,I guess you want one more? Ok this one is 25 minutes long,“ vtipkuje/děsí Hanoi. ,,We are celebrating our 15 years anniversary, so... this one is old, [it is] from our second? or third album?“ obrátí se Hanoi pro pomoc k „frontmanovi“ Bobbymu. ,,Are you looking at me?“

Já to teda rozseknu, Doin’ Buisness In Japan je ze třetího alba a znamená energické zakončení obzvlášť vhodné k oslavě výročí. Head bangeři v publiku si naposledy zahází hlavou a je konec. Chapeau Rouge opouštím s pocitem, že se něco stalo. A to je dobré.

(Jen jedinou výhradu si neodpustím, wtf směřuje k osvětlovači – proč vždycky v klubech blikaj lidem do ksichtu??!)