Jakub Lobl | Články / Recenze | 03.04.2017
Když v roce 2009 vyšla pod nezávislým labelem Yung Turks eponymní deska čtveřice, která si říkala The xx, byla to trefa do černého. Zatímco mladé kapely se snažily být druzí Arctic Monkeys nebo The Libertines, The xx na to šli z opačné strany. Přišli s minimalisticky stylizovanou hudbou opatřenou křehkými intimními texty, které zněly jako rozmluva s náctiletou školačkou se zlomeným srdcem. Rozhodně nešlo o revoluční počin, ale na to, aby se kapela dostala do širšího povědomí nebo aby se umístila v britských žebříčcích nejlepších alb všech dob (i třeba před Velvet Underground), to stačilo. Sama kapela svůj úspěch nikdy neprožívala, naopak se netajila tím, že po něm nikdy netoužila. Následovník Coexist, který skupina nahrála v malé místnosti o velikosti koupelny, měl sice lehce odlišný zvuk, ale obsahoval materiál, který mohl být součástí prvního alba. Pak se okolo The xx uzavřely vody a na další materiál se muselo čekat dlouhé čtyři roky. Jmenuje se I See You.
Singl Hold On naznačoval, že zvukově se The xx posunou k prvnímu albu Jamieho xx, za které byl nominován na prestižní Mercury Prize. Zatímco předchozí desky otevíraly pomalejší niterné songy, Dangerous působí mnohem uvolněnější atmosférou. Instrumentální rukopis Jamieho xx je mnohem znatelnější než kdy předtím, to ale neznamená, že by jeho spoluhráči zůstávali stranou. Vokály a texty Romy Madley Croft s Oliverem Simem fungují stejně dobře a jejich hlasové projevy se pořád výborně doplňují , jen jsou doplněny výraznější produkcí. Najdou se však i místa (Perfomance nebo Brave for You), kde křehkou a melancholickou náladou připomínají své předchozí nahrávky.
I See You je dobré album, jakkoliv nedosahuje kvalit toho prvního, minimálně co se autentičnosti týče. Působí sice sebevědoměji díky přímočařejšímu elektronickému rázu Jamieho XX, který nad kapelou nenápadně přebírá kontrolu, zároveň stále působí intimním dojmem.
The xx – I See You (Young Turks, 2017)
www.thexx.info
Kristina Kratochvilová 24.11.2024
Představu pozlátka tvrdě zadupává do země špinavá realita plná absťáku, démonů, lítosti a vyhasínajících životů Laneganových blízkých.
Šimon Žáček 24.11.2024
Zdánlivě banální příběh Anory skrývá krásy i ošklivosti chybujících lidí ve stále více matoucím světě.
Jakub Veselý 21.11.2024
Inšpiráciami sa Templeman netají, na R&B a soulových prvkoch sa podpísala hudba Stevieho Wondera a Princea, indie rock s jemnou psychedéliou pripomínajú Tame Impala alebo MGMT.
Magdalena Fendrychová 11.11.2024
Texty se nezabývají současnými společenskými problémy nebo zásadními citovými zvraty, spíš popisují každodenní situace a fantazie.
Žofie Křížková 05.11.2024
Dvaačtyřicetiminutová stopáž zahrnuje jediný track a ten nabízí ponor do hluboce meditativní lázně neopakovatelných nuancí. Za týden v Praze.
Sára Prostějovská 28.10.2024
Synthpopové Forgive Too Slow vypráví deset krátkých příběhů lásky, jíž autorka v každém z nich nahlíží jinýma očima.
Šimon Žáček 28.10.2024
Druhá série Rodu draka se tak moc věnuje intimním chvílím rodinných členů, až zapomíná na zásadní konflikt. Anebo je to záměr?
Lea Valentová 25.10.2024
Dômyselnú dramaturgickú pavučinu tak organizačný tím pretkal napríklad lokálnymi mýtmi aj ladením nástrojov z mimoeurópskych lokalít.
Michal Berec 05.10.2024
Nosným kameňom je hypnotická repetitívnosť motívov, improvizácia na pomedzí apalačského folku a jazzu, ktorá sa ale môže postupne začať zlievať.
Richard Michalik 31.08.2024
Opäť cez vydavateľstvo Constellation (Godspeed You! Black Emperor, Jerusalem in My Heart) a opäť s rovnakým producentom (Zach Scholes).