Nikolas Petrlík | Články / Recenze | 14.04.2013
Sám režisér Peter Strickland popisuje Berberian Sound Studio jako „vizuální film o zvuku“, což je asi to hlavní (a možná to jediné), co je třeba před shlédnutím vědět, aby nevznikla zbytečná očekávání. Stejně jako v případě jeho minulého snímku, prvotiny Katalin Varga (2009), bravurního spojení osobního, syrového dramatu a zápletky z klasických „revenge-flicks“, jde více o to, co atmosféra a okolnosti mohou udělat s postavami, případně s divákem, než jen o slepé následování lineárního vyprávění.
Ve středu Berberian Sound Studio (dále jen BSS) je kromě hluku jako entity samé ještě postava Gilderoye, anglického zvukaře s unaveným a odevzdaným zevnějškem Tobyho Jonese, který přilétá do Itálie pracovat na postprodukci filmu Equestrian Vortex. Oč naivnější je jeho domnění, že jde o dokument o koních, o to brutálnější je pro něj zjištění, že ve skutečnosti se jeho práce bude skládat z výroby efektů k béčkovému horroru/slasheru, ne nepodobnému zástupcům z řad italských filmů označovaných jako „giallo“.
Krása BSS ale nespočívá v nuceném citování žánrových klasik typu Suspiria (Dario Argento, 1977) nebo Dům u hřbitova (Lucio Fulci, 1981), i když znalost italské produkce 60. a 70. let určitě pomůže. Kromě úvodní titulkové sekvence totiž z filmu neuvidíme ani políčko a veškerý děj je třeba si poskládat jen z nahrávaných zvuků a rozhovorů hlavní postavy se členy štábu, včetně režiséra s přiléhavým jménem Santini, který sám sebe prohlašuje za velkokněze italské kinematografie.
I přes svoji nechuť k obsahu filmu Gilderoy zůstává a my tak spolu s ním sledujeme nejen výrobu efektů, kdy scény fyzického násilí a mučení se nahrávají pomocí krájení, trhání a tříštění zeleniny nasnímaného co nejvíce viscerálním a brutálním způsobem, ale i proměnu zvukaře a jeho vnímání okolí. A právě dualita zvuku/obrazu i ostatních motivů vytváří napětí tam, kde by žádné ani být nemělo. Gilderoy, který donedávna žil se svojí matkou (jejíž dopisy ho pravidelně informují o počasí doma v Anglii a počtu vlaštovek v podkroví) a zvučil televizní pořady o britském venkově, je nyní konfrontován s příběhem plným násilí a hrůzy. I když se jedná o hrůzu v určitém smyslu umělou a komickou.
A nejen kontrast viděného a slyšeného drží diváka, stejně jako zvukaře, v neustálé nejistotě, nutí ho zpochybňovat význam a důležitost jednotlivých scén na základě vhodnosti/nevhodnosti zvukové stopy, kdy přechod z diegetického do adiegetického zvuku je důležitou součástí příběhu (adiegetický zvuk odkazuje k prostoru či akci, která se odehrává mimo zorné pole diváka, pozn. ed.). Nejlépe je to vidět zhruba v polovině filmu, kdy poklidně statický záběr Gilderoye jednoduše odcházejícího chodbou provází zoufalý křik nahrávaný ve stejnou chvíli ve studiu poblíž. A hned v následujících záběrech vloupání, zůstává scéna namísto zesílení napětí ruchovou stopou téměř němá.
Pocit nejistoty a nejednoznačnosti se stupňuje, když v poslední třetině dojde až k pomyslnému pohlcení hlavní postavy filmem [po vzoru např. Videodromu (David Cronenberg, 1983) nebo Inferna (Serge Bromberg, 2009)] a divák musí vynaložit ještě větší pozornost, aby se neztratil v téměř lynchovských smyčkách mezi útržky hororu na plátně, sny a zvraty, kdy už není jasné, co je a co není součástí v tomto případě filmu ve filmu.
Berberian Sound Studio může být mírně zmateným filmem, ale rozhodně filmem s láskou k citovanému materiálu, s láskou k analogu se všemi jeho škrábanci, tlačítky a nedostatky, s láskou ke zvuku ve všech jeho podobách (kromě několika vynikajících zvukařů se na soundtracku podíleli i britští elektroničtí Broadcast) a záleží jen na divákovi, nakolik bude onu lásku sdílet. (I když žánrová znalost je velkou výhodou.)
Berberian Sound Studio
Režie: Peter Strickland (2012)
www.facebook.com/BerberianSoundStudio
Kristina Kratochvilová 25.11.2024
Představu pozlátka tvrdě zadupává do země špinavá realita plná absťáku, démonů, lítosti a vyhasínajících životů Laneganových blízkých.
Šimon Žáček 24.11.2024
Zdánlivě banální příběh Anory skrývá krásy i ošklivosti chybujících lidí ve stále více matoucím světě.
Jakub Veselý 21.11.2024
Inšpiráciami sa Templeman netají, na R&B a soulových prvkoch sa podpísala hudba Stevieho Wondera a Princea, indie rock s jemnou psychedéliou pripomínajú Tame Impala alebo MGMT.
Magdalena Fendrychová 11.11.2024
Texty se nezabývají současnými společenskými problémy nebo zásadními citovými zvraty, spíš popisují každodenní situace a fantazie.
Žofie Křížková 05.11.2024
Dvaačtyřicetiminutová stopáž zahrnuje jediný track a ten nabízí ponor do hluboce meditativní lázně neopakovatelných nuancí. Za týden v Praze.
Sára Prostějovská 28.10.2024
Synthpopové Forgive Too Slow vypráví deset krátkých příběhů lásky, jíž autorka v každém z nich nahlíží jinýma očima.
Šimon Žáček 28.10.2024
Druhá série Rodu draka se tak moc věnuje intimním chvílím rodinných členů, až zapomíná na zásadní konflikt. Anebo je to záměr?
Lea Valentová 25.10.2024
Dômyselnú dramaturgickú pavučinu tak organizačný tím pretkal napríklad lokálnymi mýtmi aj ladením nástrojov z mimoeurópskych lokalít.
Michal Berec 05.10.2024
Nosným kameňom je hypnotická repetitívnosť motívov, improvizácia na pomedzí apalačského folku a jazzu, ktorá sa ale môže postupne začať zlievať.
Richard Michalik 31.08.2024
Opäť cez vydavateľstvo Constellation (Godspeed You! Black Emperor, Jerusalem in My Heart) a opäť s rovnakým producentom (Zach Scholes).