Daydream – hledání ztracených archiválií

Pomineme-li dávné party typu Agape nebo Amity, dosud nebylo české kapely, která by dokázala tak domácky uchopit klasický newschool hardcore, najemno ho opracovat podle svých představ a ještě mu přeleštit fazonu svérázným hadrem rozpoznatelnosti. Čistě účelový výrok, protože hle, na scéně nám svítí záblesk historie. V Praze usazená mezinárodní pětice, jejíž jádro obestírá aura bestiální Balaclavy a nově záda jistí basa z mathcoreových Got a Wolf, rezignovala na aktuální hype a už dva roky mastí struny po vzoru svých dorosteneckých lásek. Daydream prošli muzeem s expozicí devadesátkového u.s. straight edge hardcore, zastavili se v síni slávy a důkladně očumovali vitríny napěchované legendami Unbroken, Strain, Chokehold, Shield aj. Triviální erudice letitých hardcore kids a původní hodnoty sxe přesně jak hlásá rákoska Iana MacKaye. Veg(etari)ansko-abstinenční životní styl, ikska na rukou, vrána k vráně. Nekompromisní nástrojová radlice řízená dávkami našponovaného řevu, nejepičtější hc znovu ožívá.

Po loňském demu a singlu přibylo Daydream na bryndák nyní už přes půl roku staré ep (všechno k dispozici na bandcampu, zadax). Kdo preferuje kulatý artefakt, může obřadně pokládat černý/bílý sedmipalec. Dva singly, přehnutý karton, texty a děkovačky, poněkud nešťastná povrchová úprava „nepraktický černý lesk“, kdy i čisté prsty zanechávají špinavý otisk a pár nadávek nádavkem. Ubylo punku, kytary se o to více namáčí do brunátného metalu, ale pořád jde o silně naředěný roztok mateřské matrix, opatrně naznačený metalcoreový šlahoun. Vypiplané instrumentální hrátky, bicí vykreslují nebývale komplexní omalovánky. Složitěji navržený rytmus a nepravidelná struktura songů, patrná hlavně v End of Happiness, nutí uznale pokyvovat a myslet si cosi o akurátní rafinovanosti. Je sice znát citelný odpich hlavně od Judge a Outspoken, jenže Daydream kytarami drtí kamení svojsky, umně nastřelují nestereotypní motivy, přitom dokážou obrovskou intenzitou riffů nahnat ke zdi, kde zlověstně funí na krk, máte pak co dělat, abyste se před nimi nepodělali patetickou radostí. Oproti demu podstatně čistší zvuk se projevuje hlavně v etáži výraznějšího (čti: srozumitelnějšího) řevu, když rovnoměrná modulace útočí přímo mezi oči a záleží jen na afinitě nátury, jestli vykřičené ulpí nebo hned zkape. Výzkumné porozchodové sebeohledávání, drásavá analýza vlastní identity, rázně umíněné, nikoli velkohubé distancování od společnosti, toť odvěká paradigmata nejen hc songů. Předkládají jasná stanoviska, pacifisticky-výhružné štěkání („Stop labeling me!“) vyvažuje důsledné rozkrývání boláků nepříjemnými otázkami („Why did I end up in pain again?“). Žádná zaklínadla ani hesla, jen nutná sebereflexe obehnaná elektrickým plotem s vysokovoltážním „vokálem“, a ta se potřebuje otřít o klišé. Hardcorová mluvnice.

Nasranost zůstává, snad místy nepatrně zpomalili, o to markantněji ve vyprázdněných mezerách zahušťují polívku správně mířenou agresí. A když mi pár vteřin industriálního samplu na konci Shame připomene zlatou horečku Themy Eleven, možná se chci jenom nostalgicky tetelit. Zapomenutá setkání pod plachtou retrospektivní prozřetelnosti. Daydream v roli déjà vu, co s lehkostí bouracího kladiva praští přítomnost do ksichtu za potlesku (nejen) nadšených pamětníků.