Hadí sykot (z Varů): V hudbě život. A smrt.

David Bowie: Ziggy Stardust & the Spiders from Mars (1979), film D. A. Pennebakera zachycující poslední koncert jedné z inkarnací Bowieho, jsem si na jednom z prvních karlovarských ročníků rozhodla strašně užít. Byl to můj největší hudební idol, takže jaký jiný kousek si nechat jako tu úplně poslední projekci v sobotu od dvaadvaceti hodin? Tehdy jsme tu ale spávali tři hodiny denně, skoro nejedli, takže to dopadlo zcela očekávaně. Film se mi od prvních minut díky mikrospánkům proměnil ve zvláštní trip a z plánovaného vrcholu byla rozmazaná šmouha a ztuhlá krční páteř.

Nicméně od té doby hudební a obzvlášť koncertní snímky ve Varech vyhledávám, obzvlášť pokud se promítají ve Velkém sále. Je úplně jedno, jestli jde o skupiny notoricky známé (Scorseseho Rolling Stones, 2008), nebo takové, které jsem znala jen podle jména (Nekecej a zahraj hity, výborný film o posledním koncertu LCD Soundsystem, 2012), všechny jsem si je maximálně užila. Naposledy jsem před dvěma lety složila bowieovský reparát, když jsem dokonale bdělá z první řady hltala Moonage Daydream (2022), úchvatný opus Bretta Morgena.

Letos se mi v programu sešla pětice filmů s hudbou buď v hlavní, nebo aspoň ve zcela zásadní roli. Hned na začátku to byla restaurovaná verze dokumentu o Chatu Bakerovi Let’s Get Lost (Bruce Weber, 1988), moc mile uvedeného jeho kameramanem Jeffem Preissem. Černobílý dokument o jazzové legendě stojí na záběrech natočených během jeho posledního turné, postupně se však vrací i k zásadním bodům uměleckého a osobního života. Nikam nespěchá, není zbytečně ukecaný, nechává mluvit Bakerovu tvář, hlas, zvuk trubky. Na první záznam zpěvu si ale musíme pěkných pár minut počkat, přijde až poté, co ve filmu zazní několikeré ódy na „nejlepšího zpěváka své doby”.

Na publiku v Malém sále bylo znát, jak čekalo něco úplně jiného. Vždyť takhle „rovný” a jemný zpěv bez kudrlinek a velkých gest by v žádné talentové soutěži neprošel ani do druhého kola! Lidé ale neodcházeli, takže možná Bakerovi posmrtně přibyl i nějaký nový fanoušek. Těžko říct, zda si protagonista uvědomoval blízkost své předčasné smrti, každý záběr s ním je ale plný křehkosti a jímavosti, i když dokument nikterak nezastírá i stinné stránky jeho povahy. Bylo krásné se na chvíli ztratit v jemné průzračné hudbě.

Působením vyšších sil v podobě pravého karlovarského lijáku jsem letošní program zakončila v Kině Čas filmem Rjúiči Sakamoto: Opus (2023). Legendární japonský hudebník (elektropopoví Yellow Magic Orchestra), skladatel nejen filmové hudby a příležitostný herec už v posledních letech kvůli rakovině neměl sílu na veřejná vystoupení. Rozhodl se ale uzavřít kariéru zvláštním koncertním snímkem, v němž u klavíru v prázdném studiu přehrává vybraných dvacet skladeb napříč desetiletími. Kamera Billa Kirsteina pluje prostorem a v detailech se zastavuje na Sakamotových rukou, odrazu jeho krásných bílých vlasů na lesklé desce klavíru, na kovových kolíčcích použitých ve skladbě pro preparovaný klavír, na struktuře obložení místnosti, na stínu táhnoucím se po parketách. Každý záběr byste si mohli zarámovat a pověsit na stěnu. Režisér Neo Sora pak ve filmu nechává i chvíle, kdy si unavený Sakamoto potřebuje na chvíli odpočinout, případně kdy udělá chybu a rozhodne se vynechat obtížnou pasáž. Po prvních minutách jsem přestala vnímat své promočené oblečení a nechala se pohltit až zenovým klidem, který z díla vyzařoval.

V další dvojici filmů hudba naopak poskytovala něco úplně jiného než možnost zklidnění. V energickém italském snímku Gloria! (režijní debut herečky Margherity Vicario, 2024) je hudba nástrojem vzpoury žen v hudebním institutu svatého Ignáce, v němž dívky-siroty dostávají vzdělání. Automaticky se předpokládá, že budou poslušné, skromné, bez ambicí. A že budou hrát skladby mužů, aniž by jen pomyslely na vlastní tvorbu. Situaci změní příjezd tajemného daru, prototypu fortepiana z dílny legendárního Johanna Andrease Steina, který nepředstavitelně vzácný nástroj odkázal dívkám od svatého Ignáce za to, že mu daly pocítit čistou radost z hudby. Maestro Perlina, despotický vedoucí školy a skladatel bez talentu, se dar rozhodne před dívkami utajit a zamkne ho ve sklepení. Najde ho však zdánlivě němá služka, která má dar proměnit ve své hlavě v hudbu i zvuky domácích prací, a díky němu objeví doslova i přeneseně svůj hlas. A společně se čtveřicí hudebnic u něj zcela ahistoricky vynalézá v roce 1800 populární hudbu.

Vše vyvrcholí koncertem pro nového papeže, kdy neslýchaná hudba doslova potrestá zlé a dobré osvobodí. Margherita Vicario film v jiskřivém úvodu věnovala všem talentovaným hudebnicím historie, které kvůli pohlaví zůstaly zapomenuty jako „vylisované květiny mezi stránkami hudební historie”, jak praví závěrečný titulek. Gloria! je přesně tím snímkem, který vás v proudu festivalu poleje jako živá voda, a tak ho máte tendenci trochu nadhodnocovat. Nicméně k některým scénám a skladbám z něj se budu myslím ráda vracet.

Ještě radikálnější roli hraje hudba v irském filmu Kneecap (2024) Riche Peppiatta, komediálním hraném portrétu stejnojmenného hiphopového tria ze severního Belfastu. Energický a drzý snímek se točí kolem snahy zachovat irštinu jako skutečný živý jazyk. V britském parlamentu se projednává zákon, který má postavit irštinu na roveň angličtiny, tlumočnice a hrdá mluvčí Caitlin je vůdčím hlasem obhajujícím zákon. Její přítel, učitel jazyka na střední škole, se shodou okolností seznámí se dvěma grázlíky, drogovými dealery a hlavně hrdými Irčany, s nimiž shodou ještě bizarnějších okolností nahraje první track a najde tak nejen nový smysl života, ale hlavně způsob, jak udělat irštinu cool pro mladé.

V nadupaném díle, které k potlesku přimělo i jinak rezervované publikum na novinářské projekci, potěší přítomnost v posledních letech herecky pauzírujícího Michaela Fassbendera v zásadní vedlejší roli legendy tamního boje za svobodu, který ke konci zafunguje jako deus ex machina a názorně vysvětlí, co znamená slangové kneecap.

Až neuvěřitelné bylo zjištění, že film nejenže zachycuje reálné události, ale že členové Kneecap tu hrají sami sebe. Hlavně JJ Ó Dochartaigh alias DJ Próvaí ukazuje, jak užitečná a všestranná je průprava před tabulí. Přestože mottem filmu je několikrát opakovaná věta „když zazní slovo v irštině, je to jako kulka vystřelená za irskou svobodu”, pro mě byl nejzásadnější jiný moment. Po jednom z prvních koncertů se s Liamem Óg Ó Hannaighem alias Mo Charou vášnivě pohádá jeho holka. „Tys tam říkal, že mají Britové vypadnout! Ale já jsem tady taky doma! Proč jsi to teda říkal?” „Protože je to kurva refrén toho songu, ne vyhlášení nezávislosti.” Je zkrátka možné si plně uvědomovat význam umění a jeho potenciální dopady na stav společnosti, zároveň ho ale pořád brát s jistou rezervou. Což bychom si měli zopakovat vždycky, než se zase zuřivě vrhneme do nějaké kulturní války.

Umírání (2024) Matthiase Glasnera, který si za něj na posledním Berlinale odnesl cenu za scénář, diváka dlouho mate. Nejdřív to vypadá, že půjde o umírání životního partnera postiženého pokročilou demencí, pak že bude o vyrovnávání se lidí ve středním věku se smrtí rodičů. Nakonce odhalujeme, že se název vztahuje především k novému dílu současného skladatele Bernarda, které se snaží i skladateli navzdory přivést k premiéře jeho kamarád dirigent Tom, takto syn umírajících rodičů. Tom se ve svém rozháraném a silně neuspokojivém osobním životě upne k síle umění, stejně jako samotný Bernard, který natolik touží vytvořit zásadní dílo, až k uvedení jeho definitivní verze zásadně přispěje dobrovolnou smrtí.

Sterben, zhruba sedmiminutová skladba pro orchestr a violoncello, pak v závěru filmu tvoří dokonalý antiklimax. Tomovi se sice dostane povinné popremiérové chvály, divákovi je však jasné, že nebýt skladatelovy smrti, žádná slavná premiéra by se nekonala. Odjíždějící kamera zachycuje střípky hovorů premiérového publika, v nichž zazní i celkem přesné hodnocení „banální”. Po třech hodinách plných černého humoru, chladné observace a připomínek smrtelnosti je to taková pěkná tečka, po níž bychom skoro měli chuť objednat si, stejně jako Bernard, „švýcarskou pilulku”.

Vzpomněla jsem si na citát amerického filosofa George Santayany: „Hudba je v podstatě stejně zbytečná jako lidský život,“ který se v této useknuté podobě objevuje na různých serverech s moudry velikánů. Nicméně čtyři výše zmíněné filmy dají vzpomenout, jak zní citát celý: „Music is essentially useless, as life is; but both have an ideal extension which lends utility to its contitions.“ Právě uplynulý 58. ročník karlovarského festivalu mě znovu přesvědčil, že to neplatí jen o hudbě, ale i o filmu. Tak zase za rok!

PS: V mé osobní statistice znělek to nakonec dopadlo nerozhodně. O první místo se tedy dělí Jiřina Bohdalová a Benicio del Toro. Gratulujeme rovněž Helen Miren, která pro sebe mohutným finišem urvala pomyslný bronz.