Když tě cítím, zvedá se mi žalud (I Love 69 Popgeju)

Pracují s naivními a naivistickými klávesovými melodiemi, primitivními popěvky, podivně „gay“ maskovaní se při živých vystoupeních svlékají, zpívají explicitní láskyplné písničky, kdy si nejste jistí, jestli je to hodně blbá legrace nebo trapárna na entou, ale – nepoužívají vulgarismy. Neznají prvoplánová zvolání jako „čuráku“ nebo „pičo“. Což je přesně ta špehýrka, která je dělí od toho, aby jejich trash art spadl pod úroveň vážného kabaretního striptýzu.

Většinu songů znám ještě z jejich starších verzí a skutečný fanoušek mohl sledovat jejich vývoj od hrubozrnného art-brut electra, které bylo nerozeznatelné od kreténské legrace a naprostého amatérismu (pro některé to může být jediné období tvorby Pee Gees, které stálo za to) až k pečlivě opracované trashové matérii infantilně dospělého kýče. Ne že by hity jako Srdíčko, Adam, Bojkot nebo Miluji tě byly přešlechtěné nebo dozlatova dopečené, jen jestli dříve používali suchý prezervativ a slipy po fotrovi, dneska mají na ptáku brilantinu a přiléhavý second (cock)hand outfit. Klávesy mají o tři vrstvy nechutných „hokejových“ „přestávkových“ aranžmá více, tam, kde se ječelo, nastupuje zastřený dvojhlas, zvuk je plný a místy až „hartnollovský“ (ne, to jsem neměl říkat).

Co si nechali, to je jazyková (ne)výbava, používání jazyka školkově říkankovým způsobem, včetně „tabuizovaných“ témat a holých vět: zářezy ve smyslu „my father is bigger than your god“, „do kostela s tebou nikdy nepudu/ halleluja“, „tak dej mi pusu/ na péro“ nebo „strčím ti ho/ do análu“ jsou ty vděčnější. A slogany typu „Hipy-hipy-hypnóza!“, „Miluji tě/ vem s sebou kamaráda“, „ Já jsem holka jako lusk/ vypadám jak hnusk“ nebo „Ty si pěkný hajzl/ já jsem pěkně v hajzlu“ naznačují, že myšlenkový obsah je třeba hledat ve třetím až čtvrtém plánu. A samozřejmě s vědomím názvů jejich nahrávek i songů, sebeironická, perziflážní, protináboženská i jen nebetyčně přitroublá témata, to je to, co dělá jejich „disko“ opravdu „disaster“.

A nejlepší na tom všem je, že ty jedinečně prostoduché písničky jsou nadčasové. I když pokud spojíte plesový orchestr o jednom syntezátoru s velmi svérázně vyloženým dance-punkem, electrem a odmítnutým osmibitem spolu s ozvěnami lidové školy umění a životem na maloměstě, nemůže vzniknout špatné „umění“. Zapomněli jsme na „trapnost“ jako estetickou kategorii? Ano, tou všechno začíná. I končí.