Melancholie globalizovaného mraveniště – Blur

Studiové novinky znovuvzkříšených legend se nám letos podezřele množí. A navíc novinky vydařené, ba přímo skvělé. Sleater-Kinney, The Pop Group, Faith No More a po dvanácti letech i britpopoví veteráni Blur. Nebojme se té zprofanované nálepky. Pokud jí rozšíříme na celou tu ušlechtilou rodovou linii od The Beatles, The Kinks přes The Jam až do devadesátých let, kdy termín britpop vznikl, pak být jeho součástí není hanbou a Blur i dnes tento tradiční model ostrovního písničkářství zdárně naplňují, ba překračují. A albem The Magic Whip se vracejí tam, kam patří: na čelo pelotonu.

Často se mluví – a neonové čínské znaky na obalu k tomu ponoukají – o inspiraci Hong Kongem, kde vznikaly první náčrtky nového materiálu. V písních samotných ale příliš exotiky nenajdeme. Tehdejší několikadenní nahrávání bylo ostatně spíš dílem náhody a finální podoba desky už vznikala pod vedením osvědčeného Stephena Streeta doma v Londýně. Takže žádná world music, přestože k té má konkrétně Damon Albarn už léta hodně blízko. Pokud bychom chtěli mermomocí nějaký vliv asijské metropole vydolovat, šel bych po převažující náladě hudby a textů, v níž poměrně často zaznívá melancholie „cizince v cizí zemi“, kocovina z osamělosti uprostřed globalizovaného mraveniště.

Jestliže předchozí počiny kapely byly vychýleny buď směrem ke kytarovým noise experimentům (13) nebo elektronice (Think Tank), novinka preferuje těžiště. Shrnuje dosavadní vývoj včetně Albarnových a Coxonových sólových aktivit, ale posunuje ho na novou, zralejší úroveň. Není těžké nacházet paralely. Lonesome Street dává vzpomenout na časy Parklife, nejsvižnější položka I Broadcast rozvíjí odkaz Song 2, My Terracotta Heart nebo Pyongyang jdou ve stopách klenutých melodií typu To the End, v pilotní singlovce Go Out se ozývá vliv Gorillaz. Celek ale nepřipomíná žádné předešlé album, má svou vlastní, posmutnělou identitu.

Na první poslech je znát, že Graham Coxon je opět na palubě. Elektronika už nemusí pracně zaplňovat vakuum, které na albu Think Tank po jeho vynalézavé kytaře zbylo, tentokrát je partie vyrovnaná. Synťáky a kytary se vzorně a s citem pro míru dělí o prostor, nápady se z nich jen sypou, povědomé se mísí s nečekanými kombinacemi. Melodické vrcholky se vynořují postupně, svědčí jim hlavně pomalejší tempa, která převažují. New World Towers, Thought I Was a Spaceman, My Terracotta Heart, There Are Too Many of Us, Pyongyang, Mirrorball. Hybnější písně pak sází víc na rytmickou chytlavost, ale pravidlem to není, viz rozkošně prostý singalong Ong Ong.

Silně naechovaná Thought I Was a Spaceman evokuje Albarna bezmocně plujícího ve skafandru studeným vesmírem, Ghost Ship přináší pro Blur novou fazetu, groove inspirovaný sedmdesátkovým soulem, zpěv v Go Out upomíná na intonační aroganci Marka E. Smitha. A další detaily a potěšení se stále vynořují a zprvu nenápadná kolekce tak nějak normálních písniček získává sílu a přesvědčivost. To, co se tehdy v Hong Kongu začalo líhnout z dlouhé chvíle (zrušený festival a nečekaných pár dní volna), dostalo podobu perfektně dotažené kolekce skupiny, kterou to spolu už zase baví. Optimismu sice album The Magic Whip moc nepobralo, ale ohledně budoucnosti Blur ho naopak vyvolává.