The Tallest Man on Earth je vyspělý vypravěč

Kristian Matsson aka „nejvyšší člověk na zemi“, který si vysloužil nálepku inkarnace Boba Dylana ještě za jeho života, vypustil do světa novou desku There’s No Leaving Now. Dylanovskou nálepku už mu nikdo nestrhne a ani on sám se o to nesnaží, místo toho čerpá z nabízených výhod a jde si svou vlastní severskou cestou. Už na první poslech je zřejmé, že při skládání songů na There’s No Leaving Now zabrousil ze severu trochu víc na západ. Což je nejspíš to, co desku, která jde jinak v duchu jeho předchozí tvorby, činí jinou. Zvláštně neuchopitelně jinou.

Hudebně se tu neodehrává něco převratně nového. Tallest Man přesně ví, jakou strunu rozeznít, aby dala textu kýženou atmosféru. Je to folk ve svém původním i novém významu. Vypovídá, vypráví, označuje a drží se zuby nehty kořenů. A ty sahají až daleko do drsné promrzlé švédské půdy prodchnuté nejistou existencí řízenou neúprosným řádem přírody. Ale Tallest Man se tu posouvá z pozice pozorovatele přírody a životního koloběhu do role vypravěče niterných pohnutek a příběhů civilizovaného člověka. Už se tu nepotkáš s ještěrkou, která, chudák, nikdy neviděla pouštní písek, ale místo toho tě vyhodí z baru na tvrdý asfalt a ty se budeš mohammedovsky hádat s horou, jestli půjde ona k tobě, nebo ty k ní.

Celé album působí tak nějak lidštěji ve smyslu přiblížení se k člověku a mnoha lidem bude bližší díky velkoamerickému popovému pojetí. Ale vytrácí se z něj atmosféra nepoznané, nespoutané divokosti, která vzbuzuje touhu dát výpověď v práci, hodit batoh na záda a všechno ostatní za hlavu a vydat se na dalekou cestu na Sibiř jenom proto, že by to možná mohlo být i fajn. Jestli předchozí desky držely pospolu právě díky vzdušnosti a severské nostalgii, There’s No Leaving Now je slepená ze snového materiálu civilizace.

Vrcholem alba je píseň There’s No Leaving Now, ne nadarmo je stejně pojmenovaná i deska. Skladba ji láme na dvě části. Melodie té první se lehce blyští na slunci, i když už to není odraz slunce v ledovcovým jezeře, ale spíš reflexe paprsků v oknech Tančícího domu. Taková Leading Me Now, ač zavání odevzdaným rozhodnutím nechat svůj osud v rukou někoho dalšího, odkazuje na dětsky hravou atmosféru prvního alba a její svižnost donutí houpat se do rytmu třeba i na kancelářské židli a vysnívat si cesty do dálek. Jen tentokrát už se skrývají v mlžném oparu vědomí, že tomu druhému už se tam nemusí chtít.

Druhá půlka začíná titulním kusem, který sám o sobě připomíná epochální zakončení desky Wild Hunt, Kids On The Run. Stejně ztracený subjekt hledající odpověď na nevyřčenou otázku. Tady se opět projevuje Kristianovo umění napsat text, který nemáš šanci pochopit, aniž se dostaneš do náležité situace, kdy si osvíceně řekneš: „To je přesně vono!“ Osudovost a pravda čiší z každého úderu klávesy klavíru, ale musíš si na ni počkat. A ke konci desky se atmosféra nemění. Osobní vzpoury končící prohrou, kterou je potřeba utopit, a nezáleží na tom, jestli utápíme sebe nebo se jiní topí za nás. Z Tallest Mana se tu stává vrba pojímající všechny trable lidské duše, která to nakonec prostě nezvládne. Poslední On Every Page uzavírající album zvukem rozvrzané židle a odložením kytary evokuje obrázek životem unaveného jazzového proroka, který přes všechnu víru v lidskou existenci poztrácel i poslední střípky naděje a síly a vylejvá si svoji zraněnou duši v zaplivaném baru někde na březích Mississippi.

Je to poloha, kterou z předchozích počinů Tallest Mana neznám, ale která mu překvapivě sedí. Z jeho hudebního alter ega po vzoru Alexandra Supertrampa z Into the Wild, který utíká před civilizací do osamělého, melancholického, ale všeobsahujícího nekonečna in the middle of nowhere, se stal vyspělý vypravěč přijímající civilizaci se všemi jejími zápory i klady. Našel v tom rovnováhu a povyšuje zřejmý zmar na něco, co pobaví a přinutí tě zasnít se a možná chvíli i přemýšlet nad smyslem lidské existence.