Články / Reporty

Joy Formidable o neúprosné zrádnosti lásky (naživo v Camdenu)

Joy Formidable o neúprosné zrádnosti lásky (naživo v Camdenu)

Štěpán Kopečný | Články / Reporty | 13.03.2013

Roundhouse je moc pěkný kulatý místo v Camden Town, londýnské čtvrti, kde sjetí punkeři dávaj pusu na dobrou noc. Trojčlenná parta ze severu Walesu Joy Formidable tu přijela zakončit tour po evropských velkoměstech, jimž se vydala předvést nové album Wolf’s Law a taky velkou svítící hlavu vlka, která pyšně visela na pódiu. Pod ní mistr světa v používání lepící pásky právě zdolával poslední neposedné kábly a rozjaření majitelé pole position pod stagí ho energicky povzbuzovali.

Poslední deska mě moc nezaujala, indie rock bez příměsi, co drží na čistých vokálech Ritzy Bryan, položených v mírně noiseovém zvuku kytar s občasným výskytem synthů. Tak jsem alespoň doufal, že naživo to bude znít líp.

Vlk se rozsvítil, zablikal, kouř zavířil, dav zapištěl, naběhnuvší skupina zasalutovala a začala první song, zatímco na pozadí se objevila projekce, která měla dokreslit atmosféru večera. Cholla zdárně došla k refrénu „where are we going?/ what are we doing?“, který se stal hlavním motivem triček a dalších předmětů pro nejvěrnější fanoušky. Na ni navázala starší Austere a poprvé se objevil jeden z hlavních tahounů tria, řízený chaos garážového nádechu, v němž si svévolně plave vokál Ritzy, která si poslední anglickou show řádně užívala a stavěla se na bicí. Na zadní projekci běžely většinou nezáživné záběry z letů nad zasněženou krajinou – ale žádní vlci?!

Následující The Greatest Light Is the Greatest Shade a While the Flies demonstrovaly přesně to, co novému albu chybí – větší nápaditost hudby, zajímavěji položená kytara a promyšlenější texty. Naživo byl ten parádní zvuk, který vévodí studiové nahrávce, nahrazen nevýrazným piánem a jeho obsluha měla navíc moc práce s koukáním na fanynky, takže párkrát netrefila správnou klapku. V dalším hitu Cradle ze stejného alba A Balloon Called Moaning si frontwoman ujížděla na sólíčku a na projekci se objevily hořící dolary. Publikum okamžitě přijalo antikapitalistický diskurz a nadšeně jásalo.

Rhydian Dafydd umí nejen na basu a klávesy. Vytáhl akustiku, aby začal jednu pomalejší. Balada o nešťastné lásce uspávala. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Dav byl smíšený. Od teenagerů až po ctihodné rockerské kmety. Všichni se mírně kymáceli do rytmu bicáka, který krom běžného příslušenství měl za sebou i velký gong, do nějž udeřil sice jen asi třikrát během celé show, ale tak vypadalo to pěkně. K závěru přišla sedmiminutová gradující The Everchanging Spectrum of a Lie a Ritzy byla tak zapálená pro zpěv o neúprosné zrádnosti lásky, že shodila svůj šperky osázený stojan na mikrofon na jedno z bezbranných komb.

Po návratu na stage přišel ještě výhodný balíček 2+1 písnička. Forest Serenade, pak titulní Wolf’s Law, ve které emotivní souhru piána a houslí podkreslila sekvence záběrů zrození člověka, vyrašení květu a jiných zázraků přírody, a nejznámější Whirring („You make me sleep so badly, my invisible friend“). Pověstné sólo a stupňování indie rocku až k psychedelickému metalu se nekonalo, bubeník Matt Thomas si párkrát symbolicky zabušil, Ritzy vyskočila mezi hrst rozpálených fans, ale tím to zhaslo, skupina odešla a návštěvníci Roundhouse si nevzrušeně došli do šatny pro kabáty. Vydali se vtříc páteční noci v Camden Town, kde je snad čekalo trochu větší vzrůšo, než jim připravili The Joy Formidable.

Info

The Joy Formidable (uk)
8. 3. 2013, Roundhouse, Londýn
foto © Sarah Jeynes

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Sonické prostory ve světle minimalismu (Sonda 2024)

Viktor Hanačík 28.11.2024

Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.

Chvilky transcendence (Roomful of Teeth)

Jan Starý 20.11.2024

Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.

Postřehy v modré (Blues Alive 2024)

Jiří V. Matýsek 19.11.2024

„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.

Jenny chce byť strojom (Jenny Hval)

Ema Klubisová 19.11.2024

I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.

Pohleďte, krásný, raněný démon (Current 93)

Viktor Palák 18.11.2024

Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.

Co to všechno stojí (Anki)

Filip Peloušek 17.11.2024

Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…

Temný půvab rapové poezie (Moor Mother & billy woods)

Viktor Hanačík 07.11.2024

Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.

Útěk na čarodějnou horu (Stoned Jesus)

Marek Hadrbolec 31.10.2024

„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...

Kdo byla, je Miss Flower? (Emilíana Torrini)

Václav Valtr 28.10.2024

„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.

I wanna see you fucking dance! (Gurriers)

Veronika Tichá 27.10.2024

Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace