Bílá stížnost Merty & Viklického

Mramorová bábovka je často mezi recepty pro začátečníky. Chce to ale trochu cviku, aby to nebyla jen dvě těsta na sobě, aby došlo ke kýženému prolnutí barev a chutí. Bývá to tak i u neortodoxních hudebních spojení. Někdy z toho vznikne nový styl, třeba když si Bob Dylan stoupl před elektrifikovanou kapelu tenkrát v Monterey a byl z toho folkrock, nebo když dublinské floutky z Pogues napadlo hrát punk s píšťalkami a banjem a dali tak vzniknout celtic punku. Jindy ono spojení skončí spíše v říši zajímavých a často velmi zábavných kuriozit (třeba jako když se dali dohromady Aerosmith s Run DMC).

Podobně působí i Bílá stížnost, záznam ojedinělého koncertu, na němž se potkal folkař a jazzman, Vladimír Merta a Emil Viklický. Těžko si představit rozdílnější hudební nátury. Rozevlátý Merta, už z písničkářské podstaty spoléhající se sám na sebe a na vlastní text, a na improvizace zvyklý a zároveň formálně sevřený Viklický. Merta to v bookletu popsal velmi přesně: „Emil mi dával fóra. Nechával mi náskok, dokud nezahlédl obrys písničky. Pak se do ní vrhl po hlavě, bez milosti mě nutil držet formu, kterou si mezitím přisvojil. Takže na pódiu se už zmítali dva skladatelé, jeden potíral druhého. Občas jsme se zázračně sešli, většinou ne.” A tak to i je. Viklický se trefuje do Mertových meziher (někdy dobře, jindy špatně), někdy jen pár tóny zahušťuje atmosféru (třeba ve středověkem šmrncnuté baladě Rytíř a Ondina). Výraznější je Viklický v dvojici improvizací U Dunaja, u Prešpurka a Šumák blues a také v hravých instrumentálkách Znělka Rádia Jerevan a Šílené počítače digitálně.

Pořadí skladeb se nedrží původní podoby koncertu, který se odehrál v Kladně 30. 6. 1982, dojmu kompaktního celku to ale nebrání. Bílá stížnost je díky těmto dramaturgickým manipulacím zarámována dvojicí dost možná nejsilnějších písní: melodicky rozevlátý Chór je temnou lamentací o samotě, závěrečné surové hornické blues Govirňa zase překvapí chytře použitým obhroublým humorem. Mezi těmito póly se Merta s Viklickým pohybují po celou stopáž. Humorné popěvky (Cukrář Porno, Dnes mám v lásce smůlu) se doplňují s básnickými dušezpytnými sondami, které, jako třeba píseň Na Hanou, odvádějí Mertu do méně slýchaných hlasových poloh.

Největší hodnotou vydávání archivních nahrávek je to, že zachycují atmosféru doby. Když se pak přidá prvek neopakovatelného spojení, je to o to zajímavější. Bílá stížnost tohle naplňuje skvěle.