Michal Pařízek | Články / Sloupky/Blogy | 11.07.2014
S některými hrdiny se jen těžko ztotožňujeme - jsou proto snímky, ve kterých vystupují, horší než jiné? Všechny tři filmy, které jsem svůj poslední den festivalu navštívil, měli společné, že jejich hrdinové byli minimálně nejednoznační, často se také odcházelo. Maskovaný Willis Earl Beal včera řádil. Dlouhé hodiny jamoval s místními umělci ve Dvořákových sadech a od muziky ho odtrhla až povinnost uvést snímek Memphis, ve kterém hraje hlavní roli, totiž hudebníka Willise Earla Beala. Zatímco filmový Willis je nerozhodný a těžko hledá inspiraci, ten opravdový vydal během dvou let tři alba, to nejnovější Experiments in Time vychází v srpnu. Willis stihl i dlouhé americké turné se slavnou Cat Power a vyčerpávající bitvu s vydavatelskou společností. Poslední dvě EP tak najdete pouze na internetu, Willis je nepropaguje a dokonce ani neprodává. Prostě jen tak jsou.
Memphis může připomenout poslední hit bratří Coenů Inside Llewyn Davis. Mladý hudebník bezcílně bloumá životem, nesoustředí se a vlastně si ani moc neužívá. Willise najdeme v kostele, strip baru nebo na katarzním výletě do divočiny, tempo snímku je pozvolné a záměrně negradované, až dokumentární, což podporuje množství reálných postav. Jako bychom sledovali jen krátký úsek rozsáhlého příběhu, jako bychom z dlouhé bluesové písně stihli pouhou sloku. Vizuálně silný, chytrý a poutavý film s mnoha více či méně skrytými významy a odkazy je dílem režiséra Tima Suttona. Willis Earl Beal dodal tajemství a neustálý vnitřní boj. "Dlužíš svůj talent Bohu a to ti tedy vůbec nezávidím," říká na začátku Willisovi jedna z postav a přesně tohle platí také na skutečného Willise Earla Beala a Tima Suttona. Ten dluh je obrovský, nezáviďme a těšme se.
Tsai Ming Liang uvedl Toulavé psy poprvé na festivalu v Benátkách, kde rovnou získal Velkou cenu poroty a způsobil bouřlivý ohlas. Toulaví psi vyžadují velikou porci soustředění a jdou proti toku času, podobné filmy je naprosto nutné vidět v kině. Televize, notebook nebo dokonce tablet v tomto případě nemohou obstát. Ani v kině to není žádná legrace, festivalovou projekci opustila více než polovina diváků, dlouhé zenové záběry si vybrali svojí cenu. Tsai Ming Liang diváka nešetří, nepomáhá mu příběhem ani hudbou, konce snímků nepřinášejí odpovědi, jenom spoustu dalších otázek. Po shlédnutí této elegantní filmové kaligrafie nepřichází ani touha si o absolvovaném zážitku povídat, člověk má spíše chuť zalézt někam do nory a čekat na osud.
Předání Křišťálového glóbu legendě světové kinematografie režiséru Williamu Friedkinovi vyvrcholilo projekcí restaurované kopie filmu Mzda strachu (Sorcerer). Dojatý tvůrce Francouzské spojky nebo Vymítače ďábla srdečně poděkoval a poměrně obsáhle mluvil o vlivu české nové vlny (a hlavně Ostře sledovaných vlaků) na tzv. zlatou generaci Hollywoodu, mezi kterou patří. Vidět tuhle zběsilou adrenalinovou jízdu ve Velkém sále Thermalu byl zážitek, na který se nezapomíná. Film ve své době propadl, mluví se o efektu Hvězdných válek, které měly premiéru ve stejnou dobu a vlastně všem ostatním filmům sebraly publikum. Nakolik je toto tvrzení pravdivé dnes můžeme těžko soudit, každopádně se Friedkin o Hvězdné války v rozhovoru pro Festivalový deník nezapomněl otřít, jistá míra hořkosti z neúspěchu jeho osobně nejoblíbenějšího snímku zřejmě stále trvá.
Ještě dnes, po dlouhých třiceti sedmi letech od premiéry, je jasné, že Mzda strachu byla na svou dobu velice odvážným počinem. V prvních patnácti minutách například vůbec nezazní angličtina, hrdinům se jen těžko přeje úspěch a drogové pasáže a tvrdý konec jistě taky nepomohli. William Friedkin mluvil o tom, že hrdinové Mzdy strachu vlastně žádnými skutečnými hrdiny nejsou, těch je totiž velice málo. To se nedá než podepsat a platí to o každém oboru. Každopádně právě on mezi opravdové hrdiny kinematografie bezesporu patří, to si po skončení Mzdy strachu musel uvědomit každý.
Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary
4. - 12. 2014, Karlovy Vary
www.kviff.com
Maria Pyatkina, David Čajčík, Michal Pařízek 29.10.2024
Pokud někde objevovat, tak právě tady. Vybíráme z napěchovaného programu devět jmen.
Michal Pařízek 04.10.2024
Dneska v osm večer na Radiu 1 spolu s Angeles Toledano, Melike Şahin, Autumnist, Juliánem Mayorgou nebo Cindy Lee. If You Hear Me Crying… leave me alone.
Michal Pařízek 20.09.2024
Šest dní u moře uplynulo tak rychle, že jsem se ani neotočil, a určitě nejen proto, že tam bylo 15 stupňů. Ale ve stínu toho, co se dělo/děje tady, už…
Michal Pařízek 06.09.2024
Okruží severu sedí kolem mozku pevně a (možná) napořád, podobně jako prsten, který mám na prstě snad po třiceti letech. Přišel ke mně před Rouge, komu tak asi patří? Forget…
redakce 29.08.2024
Mario „Dust“ La Porta si zařídil svůj bar, aby se měl kde zašít, taky si tam hrává. A se svojí kapelou jezdí po světě. Přijedou i do Kaštanu.
Michal Pařízek 23.08.2024
Štvanice minulý pátek hořela. První pražský Underground Overtake se povedl náramně, atmosféra euforická a velká stage, která u Bike Jesus vyrostla, byla zatraceně funkční i slušivá.
Veronika Mrázková 13.08.2024
Současně je právě marnost a nevědomost, kde začít a kde skončit, vzrušující. Tlumí racio a vynucuje si takové oddání dílu, které se obejde bez faktického výkladu či pointy.
redakce 13.08.2024
Letošní Brutal Assault je za námi a vypadá to na jeden z nejvýživnějších ročníků vůbec. A to nejen podle našich vyndaných reportérů.
Michal Pařízek 09.08.2024
Rozhovor s Nubyou Garcia jsem dělal před pár lety, bylo to uprostřed covidu a bylo to tím poznamenané, ale už tehdy to bylo milé...
Michal Pařízek 26.07.2024
Všechno dobré, něco výjimečné, vytržení s sebou přinesla Aunty Rayzor a vyloženě roztomilí Irreversible Entanglements. Zejména Camae Ayewa, která se chtěla boxovat.