waghiss666 | Články / Recenze | 03.10.2014
„No, já s nima mám podobný problém jako s Radiohead. Jelikož je nekriticky miluju, tak bych jim sežral i dechovku, haha.“
Já ne. Poslední desku nejsem dodneška s to strávit pro její přehnanou zálibu v kudrnatém patosu a klišé. Bylo to tak vždycky? Ve snesitelné míře. Texty o mystických obludách a vyšperkované vizuály nesmrdí, nestyďme se za metlu v sobě. Mastodon vědomě nakupujou jinde a rozprodávají cizí zboží ohmatané a propocené vlastní invencí a v progresivním balení. Cajk, pokud se jim podaří ukočírovat vlastní ambice. Co letos? Dost napověděl posmutnělý singl High Road. Hymna jako kráva! Silný refrén a muzikantská preciznost s nohama na zemi pevněji než kdy dřív.
Lovecká sezona na úlety 2011 se neopakuje, míň je víc. Kytarová paleta je ale tak neskutečně pestrá, že bude co objevovat ještě dlouho poté, co napočítáte všechny údery Branna Dailora (hodně štěstí!). A refrény trhají strop, vymlacují okna a navozují stavy holotropičtější, než zvládne šílený obal. Tepete gepardím během? Kronikou se prolistuje jen pár stránek nazad, do doby, kdy metal nebyl sprosté slovo a CORE neexistoval (ten ovšem neexistoval nikdy, ví to i Robert Vlček a má nekompromisní pravdu). Progresivní hravost stojí na pevných základech, co udrží kdejakého mastodonta, a nenechá nezbedné prsty plout v onanii, zato poskytuje více prostoru pro Dailorův slaďouškovský zpěv (Motherload kraluje). Hevíčkové sólování skoro třetinu stopáže Ember City? Proč ne. Ženský gang vokál uzavírající předchozí píseň Aunt Lisa tuctovým Hey-ho, let’s fucking go! už mi ale přijde přes čáru (hostující . Příště kratšího jointa. Nejkonzistentnější deska směřuje k samozřejmému finále, jen letos není tak roztahané a víc než kdy předtím chutná po Neurosis. Půjčili si nejen mikrofon, ale i kytaru?
Při křečovité a nucené honbě za originalitou nesmíme potlačovat své já a zapomínat na vlivy, které jej utvářely. Mastodon to vzali okolo Slunce stejnou trasou jako jiní, ale vrátili se osobití. Že jsou v rámci moderního metalu jednou z nejdůležitějších kapel, už zpochybňovat nelze. Teda snad jen do chvíle, kdy opravdu vydají dechovku. A přidal by se k ní i tentokrát Scott Kelly?
„Spousta kapel se bojí stárnout se svojí muzikou. Zbytečně.“ Souhlasím a plesám, že tady to neplatí, což dokazuje nejen prošedlá kozí brada kolonela Troye Sanderse.
Mastodon – Once More ‘Round The Sun (Reprise, 2014)
www.mastodonrocks.com
Kristina Kratochvilová 24.11.2024
Představu pozlátka tvrdě zadupává do země špinavá realita plná absťáku, démonů, lítosti a vyhasínajících životů Laneganových blízkých.
Šimon Žáček 24.11.2024
Zdánlivě banální příběh Anory skrývá krásy i ošklivosti chybujících lidí ve stále více matoucím světě.
Jakub Veselý 21.11.2024
Inšpiráciami sa Templeman netají, na R&B a soulových prvkoch sa podpísala hudba Stevieho Wondera a Princea, indie rock s jemnou psychedéliou pripomínajú Tame Impala alebo MGMT.
Magdalena Fendrychová 11.11.2024
Texty se nezabývají současnými společenskými problémy nebo zásadními citovými zvraty, spíš popisují každodenní situace a fantazie.
Žofie Křížková 05.11.2024
Dvaačtyřicetiminutová stopáž zahrnuje jediný track a ten nabízí ponor do hluboce meditativní lázně neopakovatelných nuancí. Za týden v Praze.
Sára Prostějovská 28.10.2024
Synthpopové Forgive Too Slow vypráví deset krátkých příběhů lásky, jíž autorka v každém z nich nahlíží jinýma očima.
Šimon Žáček 28.10.2024
Druhá série Rodu draka se tak moc věnuje intimním chvílím rodinných členů, až zapomíná na zásadní konflikt. Anebo je to záměr?
Lea Valentová 25.10.2024
Dômyselnú dramaturgickú pavučinu tak organizačný tím pretkal napríklad lokálnymi mýtmi aj ladením nástrojov z mimoeurópskych lokalít.
Michal Berec 05.10.2024
Nosným kameňom je hypnotická repetitívnosť motívov, improvizácia na pomedzí apalačského folku a jazzu, ktorá sa ale môže postupne začať zlievať.
Richard Michalik 31.08.2024
Opäť cez vydavateľstvo Constellation (Godspeed You! Black Emperor, Jerusalem in My Heart) a opäť s rovnakým producentom (Zach Scholes).