Muse (podruhé): Trvale neudržitelný rozvoj blockbusteru

Britská trojice ve složení Matthew Bellamy, Dominic Howard a Chris Wolstenholme je dlouhodobě považována za jednu z nejlepších živých (v obou významech) kapel současnosti. Nic na tom nezměnilo předchozí, střízlivěji přijaté album Resistance a nic na tom nezmění ani rozporuplně přijatá novinka The 2nd Law. Muse naživo zkrátka nabízejí víc, než si je posluchač schopný/ochotný představit při poslechu desky.

The 2nd Law vyvolává při první ochutnávce představy zešílení... na straně Muse. Ještě více než u Resistance sílí pocit, že kočička s pejskem se místo dortu rozhodli udělat elpíčko a narvali do něj všechny možné i nemožné postupy použité v (ne)populární hudbě posledních padesáti letech. A pokud se naladíte na tu správnou vlnu, která není moc kompatibilní s „miluju showbiz a origin of symmetry“, tak to funguje. Bellamy je stále stejný paranoidní šílenec a kytarový génius a Muse stále posouvají své žánrové hranice. Z hlediska kritického přijetí to ale mají těžké. Fanoušci (i fanoušci převlečení za kritiky) chtějí další Plug in Baby, Stockholme Syndrome nebo New Born a toho se jim na nové desce zkrátka nedostane (a kdyby náhodou jo, tak se beztak bude rejpat, že už nedokáží přijít s ničím novým a že se dokola opakují).

Úvodní Supremacy připomene intrem zepellinovský Kashmir mixem těžkého kytarového riffu a orchestru, navazuje pateticky paranoidní slokou a glamrockově uječeným hlavním motivem s doslova bondovskou kytarovou tečkou na závěr. Uff... a jede se dál. Pilotní singl desky Madness (jak příhodné) se jeví jako easy listening pop se syntezátorem nahrazujícím basovou linku, kytarovým sólem à la Brian May, procítěným hlasovým projevem a emocionálním finále. Nejlepší love song letošního rocku? Ma-ma-ma-ma-ma-mad-mad-madness. Pro všechny, kteří po asi nejpopovějším úletu skupiny zpanikaří, přichází příhodná Panic Station, našlapaná funkrocková vypalovačka s nejlepším basovým riffem Muse (už slyším brousit struny fanoušky Hysteria), připomínající crossover Prince a Red Hotů s perfektní dechovou sekcí.

Nechybí tradiční chopinovská vložka v Prelude, odpalující olympijskou hymnu Survival. Text divný i na Bellamyho poměry, masivní sbory, bouřící kytarový riff, operní falzety, zkrátka rocková opera po vzoru Queen s kázajícím Bellamym. Jestli si v tu chvíli myslíte, že už jste slyšeli vše, hned další skladba vás vyvede z omylu. Srdeční tep malého Binghama Bellamyho (a vůbec, kdo sakra pojmenuje svoje dítě Bingham?!) se rozroste do gotického intra s pomalu nastupující elektronikou, která v refrénu rozpoutá disco inferno. Nad vším se vznáší Bellamyho šílený hlasový rozsah a patetický text o otcovství. A jede se dál. Animals je wallstreetová hymna („... buy when blood is on the street...“) s flamencem zavánějící kytarou a zneklidňujícím outrem. Ani zde ale možnosti Muse nekončí. Následuje Explorers aka vesmírná ukolébavka s poselstvím, což sice zavání průšvihem galaktických rozměrů, ale ve výsledku je to spíš jedna z nejlepších skladeb alba. Big Freeze je pak až překvapivě normálním chytlavým poprockovým songem ve stylu U2 (jejichž ozvěna zazní už na konci Follow Me).Výrazné překvapení si Muse nechali zase až na závěr. Nejdříve přichází Save Me a Liquid State, dvě skladby v režii basáka, zdánlivě pohodového chlápka, který se ale dlouho potýkal s alkoholem a prý i s hrozbou vyhazovu ze skupiny. Naštěstí se dal dohromady a výsledkem jsou mimo jiné i dva povedené songy. Save Me je pomalou baladou s feelingem Lynchova/Badalamentiho Twin Peaks, zatímco Liquid State s důrazným, až matematicky přesně dávkovaným riffem asi nejtvrdším songem desky.

Tak jako u předchozího alba se i závěr The 2nd Law nese v převážně instrumentální poloze. Dvojskladba The 2nd Law: Unsustainable a Isolated System ve svém prvním dějství nejdříve nabídne televizní zprávy se znělkou Hanse Zimmera a jinglem Skrillexe. Dubstepová kytarová nálož, robotický hlas, moderátorka hlásající neudržitelnost společenského rozvoje. Bellamy se možná někde uvnitř směje, ale při koncertu si bude držet mírně naštvaný poker face odkoukaný od béčkového kazatele. Album zavírá pomalá skladba vystavená na jednoduchém pianovém motivu, jemné ambientní elektronice a dozvuku televizních zpráv.

Když Bellamy na Twitteru prohlásil o novém albu, že to bude „christian gangsta rap jazz odyssey, with some ambient rebellious dubstep and face melting metal flamenco cowboy psychedelia“, spousta lidí to brala jako důkaz jeho smyslu pro humor. A spoustu lidí po prvním poslechu smích přešel. Částečná (byť ne nepochopitelná) hysterie se dá přirovnat k situaci, kdy uznávaný nezávislý režisér vstoupí do studiového systému a natočí blockbuster. A tím je i nová deska Muse. Zdánlivě povrchní a chladná hra s žánrovými prvky, která ale pohybem na hranici kýče, paranoie a sebeironie nezapře své tvůrce, pobaví a vydrží i na více poslechů. A koncert? Stačí pohledat záznam z charitativní akce v londýnském Roundhouse, který vymaže pochybnosti o živém provedení většiny nových skladeb. Druhý termodynamický zákon (ke kterému název alba odkazuje) určuje přirozený směr, kterým procesy probíhají. A samotné album se taky jeví jako přirozený pokračovatel v diskografii Muse. I oni by ale měli pamatovat, že trvalý rozvoj je... UNSUSTAINABLE!