Bára Vondrášková | Články / Recenze | 15.02.2014
Důkazem o tom, že Russian Circles by měli být synonymem pro ,,instrumentální post-rock/metal“, je jejich nová, loňská deska Memorial. Ne že by se tak zásadně lišila od předchozích, snad jen tím, že se vyvíjejí a že přitvrdili. Jinak je upečena ve stejné formě jako ty předchozí. Čím je tedy tak výjimečná? Hlavně tím, že nahrát pátou řadovkou ve stejném duchu jako všechny předešlé a neopakovat se, to není sranda. Jim se to podařilo. A ještě působí dojmem, že to pro ně sranda byla.
Memorial začíná minimalisticky. Poklidný ambientní motiv, stále dokola se opakující v úvodní skladbě Memoriam, vyvolává tušení, že je to pouze akustická ozvěna něčeho bouřlivějšího, že něco přijde. Přijde, ale až v následující Deficit. Silný nános sludgeových až metalcoreových riffů a prachu navozuje pocit, že už je zase konec. Světa. Nicméně než dojde k definitivnímu konci, odehraje se toho ještě spousta a album se stihne vrátit na místo, z něhož začalo, a zároveň objevuje prostor, kde se Russian Circles ještě nikdy neocitli. Titulní a závěrečná část je první skladbou, která není čistě instrumentální. Hlas zpěvačky Chelsea Wolfe, která s nimi jela i loňské podzimní turné, zní tak zastřeně, vzdáleně a étericky, jako by se jednalo o další nástroj.
Ve třetí skladbě dochází opět ke zmírnění. Nejdřív jenom k lehkému - 1777 je sice také plná zádumčivosti, deprese a zoufalství, chybí jí ale větší agresivita. Až s Cheyenne přichází pomyslný předěl - naprosté uklidnění, vypuštění duše. Agrese a temnota získávají druhý dech v páté, dalo by se říct až deathmetalové části nazvané Burial, v níž se kryjí těžké, loudavé bicí s naštvanými tremoly zkreslených kytar. Jako by se Russian Circles báli přitvrdit na delší čas (což by jim neuškodilo), důvtipně vloží ještě před poslední vznícení desky (Lebaron) jedno zjemnění: až něžné zvuky zkreslených tappingových rozkladů jsou přesně to, co deska potřebuje, aby působila méně jako soundtrack k apokalypse. Apokalypse, kterou by nebylo na škodu zažít vícekrát.
Jakub Veselý 21.11.2024
Inšpiráciami sa Templeman netají, na R&B a soulových prvkoch sa podpísala hudba Stevieho Wondera a Princea, indie rock s jemnou psychedéliou pripomínajú Tame Impala alebo MGMT.
Magdalena Fendrychová 11.11.2024
Texty se nezabývají současnými společenskými problémy nebo zásadními citovými zvraty, spíš popisují každodenní situace a fantazie.
Žofie Křížková 05.11.2024
Dvaačtyřicetiminutová stopáž zahrnuje jediný track a ten nabízí ponor do hluboce meditativní lázně neopakovatelných nuancí. Za týden v Praze.
Sára Prostějovská 28.10.2024
Synthpopové Forgive Too Slow vypráví deset krátkých příběhů lásky, jíž autorka v každém z nich nahlíží jinýma očima.
Šimon Žáček 28.10.2024
Druhá série Rodu draka se tak moc věnuje intimním chvílím rodinných členů, až zapomíná na zásadní konflikt. Anebo je to záměr?
Lea Valentová 25.10.2024
Dômyselnú dramaturgickú pavučinu tak organizačný tím pretkal napríklad lokálnymi mýtmi aj ladením nástrojov z mimoeurópskych lokalít.
Michal Berec 05.10.2024
Nosným kameňom je hypnotická repetitívnosť motívov, improvizácia na pomedzí apalačského folku a jazzu, ktorá sa ale môže postupne začať zlievať.
Richard Michalik 31.08.2024
Opäť cez vydavateľstvo Constellation (Godspeed You! Black Emperor, Jerusalem in My Heart) a opäť s rovnakým producentom (Zach Scholes).
Jakub Veselý 30.08.2024
Názov Doomer Music je na mieste a album nám prináša pohľad do sveta, v ktorom sú ľudské emócie potlačené, kde môžeme vidieť len drsnú schránku panelových domov.
David Stoklas 27.08.2024
Final Summer je deska, ze které čiší životní síla a touha něco dělat. A dělat to navzdory příkořím.