Davo Krstič | Články / Recenze | 09.12.2012
Laťka byla nastavená pro Sergeje Bubku, místo toho se s tyčí rozběhl nějaký Trubka. Cítil jsem se podvedený. Jsou jména, která by automaticky měla evokovat kvalitu, a Martin McDonagh takové jméno nosí. V divadle jsem viděl jeho Osiřelý západ a Mrzáka inishmaanského. Zamlouval se mi styl humoru, dávkování vulgarismů, balancování na hraně mezi vážným a směšným. Když jsem v kině viděl poprvé McDonaghův filmařský debut V Bruggách, smál jsem se, až mi tekly slzy, které na konci filmu už na tváři zůstaly, jen úsměv zmizel. Dodnes si vzpomínám na jednotlivé vtipné i dojemné momenty, na několik zásadních hlášek. Dva dny po zhlédnutí McDonaghova filmu Sedm psychopatů mám problém poskládat v hlavě, o čem to vlastně bylo, natož abych dokázal citovat konkrétní scénu.
Rozjezd je přitom více než slušný: scenárista Marty má problém s psaním scénáře, vypomoct mu chce jeho nejlepší kámoš, herec Billy, který kromě čekání na roli krade psy a pak si chodí pro vypsanou odměnu za jejich nalezení. Problém je, že jeden z ukradených psů patří nevyzpytatelnému gangsterovi Charliemu. Jasně, je to Adaptace mixnutá Podfu(c)kem a vzpomněl jsem si i na zaprášený kus Co dělat v Denveru, když člověk nežije. Ale co, originál abys dnes pohledal, a lepší je u klišé začít, než u něj skončit, jak se moudře praví.
Jenže po téhle expozici se začne McDonaghův příběh plácat odnikud nikam. Směrů, kudy se vydat, bylo přitom hned několik. Marty například v jedné chvíli odhalí, že jeho kámoš Billy je ve skutečnosti sériový vrah. A co z tohoto zjištění vzejde? Vůbec nic! Zato se příběh hlavních hrdinů postupně stále více prolíná s příběhem postupně vznikajícího Martyho scénáře, takže už tak notně roztříštěný děj přestane držet pohromadě a sledujeme sérii tu více, tu méně vtipných a vypointovaných scének. A „méně“ je tentokrát bohužel jednoznačně v převaze. Asi jako když si od Guye Ritchieho dáte Sbal prachy a vypadni a Podfu(c)k a celí natěšení si vzápětí pustíte RocknRollu. Ten obrovský potenciál pořád cítíte a jen vás štve, jak zůstal tentokrát nevyužitý.
Ale možná je to celé jen hra s divákem a Sedm psychopatů je dokonalou ukázkou „critic proof“ filmu, který je nenapadnutelný, protože scenárista a režisér v jedné osobě může v každém okamžiku argumentovat, že přesně takový byl záměr. McDonaghův film totiž vypadá, jako by vycházel ze scénáře filmového hrdiny Martyho. Ten má vizi, že jeho příběh po frenetickém úvodu záměrně zvolní – a přesně tak je to i s McDonaghovým filmem! V jedné chvíli vyčítá Billyho spolupracovník Hans Martymu, že ženské postavy jsou v jeho scénáři ploché a nevýrazné. V McDonaghově filmu se přitom Olga Kurylenko objeví na pět minut, z toho je zde tři minuty jen proto, aby mohla ukázat spodní prádlo, a postava ztvárněná Abbie Cornish je podle Billyho hrozná kráva, aniž by nám režisér poskytl důkaz pro/proti tomuto tvrzení. Podobně trestuhodně nevyužité jsou ale i mužské postavy. Christopher Walken, Woody Harrelson i Sam Rockwell jen recyklují svůj zažitý filmový obraz. Co zbývá? Pár solidních vtípků (McDonagh ví, jak skončil sériový vrah Zodiac!) a zábavná, protože totálně shozená scéna závěrečného zúčtování na hřbitově. A taky příjemně poskládaný soundtrack, využívající po „tarantinovsku“ pokladů z hudebního archivu. Čekal jsem černohumornou oddechovku, ale na tohle „meta“ už jsem asi trochu starý. V kategorii WTF Movie of the Year mají Atlas mraků, Perfect Sense a Prometheus více než důstojného konkurenta.
Sedm psychopatů / Seven Psychopaths
Režie: Martin McDonagh, 2012
www.sevenpsychopaths.com
Matej Žofčín 18.12.2024
Keď internet objavil na Bandcampe jeho album To See the Next Part of the Dream, ľudia o ňom na stránkach ako Rate Your Music a Reddit nevedeli prestať rozprávať.
Martin Zoul 17.12.2024
Jsou tabu a tabu. Některá se zhroutí při sebedrobnějším otočení dějinného soukolí, jiná působí dojmem monolitu, do kterého byly při vzniku člověka vyryty základní zákony lidství.
Jakub Veselý 10.12.2024
Portfólio koluje pomedzi rockovými pasážami, jazzovými improvizáciami, punkovým rázom a avantgardným experimentálnym prístupom k hudbe.
Filip Peloušek 05.12.2024
Povznášející, psychedelií a euforií prosáklá hudba doplněná o do výšky vyhnaný zpěv Joshuy Hodgese v protikladu s texty plnými pochybností.
Kristina Kratochvilová 25.11.2024
Představu pozlátka tvrdě zadupává do země špinavá realita plná absťáku, démonů, lítosti a vyhasínajících životů Laneganových blízkých.
Šimon Žáček 24.11.2024
Zdánlivě banální příběh Anory skrývá krásy i ošklivosti chybujících lidí ve stále více matoucím světě.
Jakub Veselý 21.11.2024
Inšpiráciami sa Templeman netají, na R&B a soulových prvkoch sa podpísala hudba Stevieho Wondera a Princea, indie rock s jemnou psychedéliou pripomínajú Tame Impala alebo MGMT.
Magdalena Fendrychová 11.11.2024
Texty se nezabývají současnými společenskými problémy nebo zásadními citovými zvraty, spíš popisují každodenní situace a fantazie.
Žofie Křížková 05.11.2024
Dvaačtyřicetiminutová stopáž zahrnuje jediný track a ten nabízí ponor do hluboce meditativní lázně neopakovatelných nuancí. Za týden v Praze.
Sára Prostějovská 28.10.2024
Synthpopové Forgive Too Slow vypráví deset krátkých příběhů lásky, jíž autorka v každém z nich nahlíží jinýma očima.