Atlas mraků: Epické! Monumentální! A můžeme už jít domů?

S filmovými adaptacemi románů to nikdy není jednoduché. Režisér musí neustále balancovat na hraně mezi doslovným převyprávěním předlohy a pokusem o originální vizi, za který ho fanoušci knihy sežerou. Tom Tykwer a sourozenci Wachovští se svůj Atlas mraků pokusili umístit někam doprostřed a prohráli na obou frontách.

Jejich tříhodinová vyprávěcí smršť je složena ze šesti příběhů odehrávajících se v různých historických obdobích, které jsou spolu volně propojeny několika motivy a myšlenkami. Deník plantážníka z plavby v Pacifiku v 19. století, tragická romance mladého hudebního skladatele na konci 30. let, špionážní thriller z roku 1973, komediální skeč o zoufalém nakladateli v současném Londýně, lovestory mezi androidkou a revolucionářem v dystopické Koreji roku 2144, obraz dožívající postapokalyptické civilizace na Havaji za dalších sto let. Pokud budete mezi nadšenými výkřiky Epické! a Monumentální! marně přemýšlet, o čem to má sakra být, nemusíte se cítit méněcenní. Není to film příliš složitý, filosofický nebo předbíhající svou dobu, ale jen banálně nezvládnutý experiment.

David Mitchell se při psaní svého oceňovaného románu dokázal vyhnout pocitu roztříštěnosti a chaosu pomocí precizní výstavby všech dějových linií, které se nejprve v šesti částech chronologicky rozvíjejí a pak se zase retrospektivně uzavřou. Kniha má tak svou strukturou připomínat symfonickou skladbu Atlas mraků, kterou ve druhé kapitole komponuje prokletý skladatel Robert Frobisher. Film Tykwera a Wachovských je však harmonický asi jako ozvučení autodráhy na Matějské. V jejich podání je šest příběhů rozstříháno na několikaminutové střípky, které jsou pak náhodně smíchány bez ohledu na jakoukoliv plynulost děje.

Ben Whishaw, Tom Hanks, Hugo Weaving a další hvězdy hrají pod nánosem latexových masek ve všech stoletích a podobách jako o život, ale ani jejich obdivuhodný výkon nedokáže udržet Atlas mraků nad vodou. Každá kapitola připomíná půlhodinový díl televizního seriálu a na tak omezeném prostoru se toho dá předvést jen velmi málo. V celkovém skóre vycházejí lépe Wachovští, kteří ve svých segmentech z let 1849, 2144 a 2231 zaplácli obsahovou prázdnotu speciálními efekty a řemeslnou rutinou, kdežto Tykwer se ve svých pomalejších kapitolách marně pokouší byť jen o nástin zápletky a charakteru postav.

To, co funguje na papíře, nemusí nutně fungovat na plátně. Filmy a knihy mívají odlišné vyprávěcí postupy, a když chceme zpracovat postmoderní román založený na rafinované hře se strukturou děje, máme problém. Tykwer a Wachovští si zlomili vaz při nárazu ambicí na reálné možnosti filmového média. Zjevně by zvládli natočit jak skvělý tříhodinový akční blockbuster, tak i rozsáhlou filosofickou fresku, ale smícháním obou věcí upekli dort pejska a kočičky. Jednoduchou ústřední myšlenku o neměnnosti lidských povah v průběhu staletí ještě zbytečně podtrhli tím, že postavy v různých dobách hrají stále stejní herci. Původní otevřené vyznění většiny kapitol nahradili doslovnými happyendy, v hluchých místech si pomohli hlasem vypravěče a agenta Smithe donutili hrát zlou zdravotní sestru.

Je docela pravděpodobné, že si Tom Tykwer odnese Zlatý globus za opravdu povedený soundtrack a Wachovští obloží police několika Oscary za epickou epickost. Jenže i Titanic dostal těch zlatých těžítek hned jedenáct a dnes už si na něj vzpomeneme jen ve vánočním televizním programu na Nově. Pokud chcete vzít holku na rande a nemáte si o čem povídat, Atlas mraků pro vás bude dar z nebes. Ve všech ostatních případech bych radši šel házet hnůj proti větráku, zatímco okolo budou kroužit sloni na bruslích a dechovka bude vyhrávat fláky od Mötley Crüe. Bude to taky strhující a ambiciózní, levnější než 100 milionů dolarů a na rozdíl od Atlasu mraků to bude dávat alespoň nějaký smysl...