Me, the third coffee #11

Šestkrát pizza, dvacet devět šálků kávy, jedenáct desek. Tolik bilance Coffee and Records vol. 1. Coffee and Records jsem založila z nutkání užít si ještě více srandy. Takže jsem tady pro všechny milovníky kafe a vinylů, což je teď děsně trendy. Po prvním večírku jsem zakusila kofeinovou kocovinu a usnula až v šest hodin ráno, abych v osm třicet vyrazila na silvestrovský pochod Dvořákovou stezkou. Zvesela zveme další a kdo objeví jeden z originálních-vlastní-rukou-dělaných letáčků po Praze (dala jsem si s nimi extra práci), dostane šálek kávy jen tak, navíc. A že to kafe dělám, jako člen pražské kavárenské buržoazie (zcela apolitické, bacha na to), fakt dobře.

Usoudila jsem, že část dovolené věnuji také tomu, abych si odpočinula od milenců, otců, šéfů a jim podobných. Odjela jsem na hory s kopou knih a lyžemi a čekala pár dní klidu. To by bylo ovšem příliš idylické, kdybych se hned první den (jak amatér ve frontě na vlek) nepomlátila. Jakýsi pán se chtěl se mnou natolik seznámit, že sblížil naše lyže, ale zapomněl zastavit. Následujících pět vteřin jsem čekala, že buď rupnou kalhoty vejpůl a s nimi i já, nebo koleno. Nevydrželo koleno. Celou noc jsem pak snila o berličkách a ortéze, naprosto vylučujících nosit v lednu úplně ty samé boty jako má Alison Mosshart, které jsem si koupila za vánoční peníze od babičky. Takže letos bez frajeřinek.

Vzpomenu-li pak Vánoce, vybaví se mi moment rodinného oběda, kdy s máti debatujeme o sterilitě koncertní haly Forum Karlín. Máti povídá o jakémsi koncertě Michala Prokopa, na který zašla (pravděpodobně akce její generace). „Ten koncert trval jenom hodinu, děsný. Hodinu, a to ještě stihl pokřtít album. Jde to dolu, všichni už jdou dolu.“ Bratr benjamínek nakrčí čelo: „A co Vráťa Brabenec, mami? Ten je ještě nahoře? Nebo už jde taky dolů?“