Mikal Cronin a jeho nové role

Nové album Mikala Cronina je popovější a hudebně i instrumentálně rozmanitější. Dokazuje pokračující odklon od tvorby kalifornského Ty Segalla, jehož kapela pro Cronina znamenala nejen určitý zvukový návyk, ale také roli, kterou musel jako Segallova pravá ruka sehrát. Změna je nejpatrnější v porovnání s dva roky starým Croninovým debutem, kde už sice bylo víc akustických kytar, než kolik kolem sebe Ty Segall najednou snese, ale pořád si zachovával garážovou kadenci a prostotu. Oproti tomu MCII už na riffech nestaví.

Fanoušci si občas neradi přiznávají, že toho jejich oblíbenci vědí o hudbě víc, než kolik jsou ochotni dát najevo. Studium obratů septakordů a harmonických rezolucí prostě nepatří k uznávanému obrazu nihilistických rockových hvězd. MCII dokazuje, že Mikal Cronin si své hudební vzdělání doplnil. První vteřiny alba ohlašuje rychlá klavírní melodie (Weight), což by se dřív rozhodně nestalo, ale Cronin na své kořeny nezapomíná – nevydrží to ani celou minutu a nastupuje fuzz (jakkoliv jemný a nenápadný). Během druhé písně (Shout It Out) se může zdát, že zkreslené kytary už tu zůstaly jen jako podtržení dynamiky slok a refrénů; abychom poznali, že skončilo akustické vybrnkávání. A hned další skladba (Am I Wrong) jako by vysvětlovala, že to tak není: ostřejší nástup zábavně kontrastuje s devadesátkovými, stydlivě alt-rockovými vokály a bluesovou klavírní etudu záhy maskuje typicky krátkým kytarovým sólem. Co ale nikdo nezamaskuje, jsou housle v Peace of Mind. Skladba sice nepatří mezi Croninovy nejlepší, ale oceňuji odvahu, s jakou posluchačům servíruje ryze westernový zvuk bez motorkářského kovbojství, které jsme si zvykli s garážovými kapelami spojovat.

Za zmínku ještě stojí See It My Way, která na albu poněkud vyčnívá, protože působí jako něco ze společné tvorby se Segallem, anebo Turn Away, kde jsou v druhé půlce hodně slyšet Radiohead. Naopak za absolutní průměr alba lze považovat I'm Done Running from You – na desce nepřebývá, ale po hudební stránce ji nijak nerozvíjí.

Na závěr zazní ještě Piano Mantra: pomalá klavírní skladba, jako od Jona McKiela, kde se časem přidají i housle, aby vše protla nečekaně tvrdě zkreslená kytara. Celé album vyvolává otázku, jestli už má Cronin skutečně po krk toho fuzz-psych-rockového, drsňáckého zvuku, protože to nesedí k jeho osobnosti, která má blíž k něčemu jako Piano Mantra; anebo jestli je za tím snaha odlišit se od Segalla, jemuž bývá připisována zásluha za většinu jejich společné tvorby. Debut z roku 2011 byl deklarací nezávislosti – nyní se Cronin vymaňuje ze své minulosti.