mexhouse | Články / Recenze | 01.12.2012
Nemusíte sdílet slabost pro projekty a kapely Justina Moyera, ale to je tak všechno, co říct na obranu nezávislosti, protože nemáte šanci vyhnout se vlivu alespoň jediného ze jmen El Guapo, Antelope, Supersystem, Edie Sedgwick. El Guapo i Antelope přečuhovali spíš do indie rocku, zatímco Supersystem měli skvělý nástup do dancepunkového kolotoče (navíc vyšli na Touch and Go), ale na druhém albu už to chutnalo zvětrale. Edie Sedgwick aka E.D. Sedgwick se nečekaně jeví jako nejtrvalejší a nejvážnější poměr.
Když měl ještě pánskou kapelu, vystupoval ve stříbrném flitru, paruce a zmalovaný jako fena, měl rukavičky delší než podvazek. Teď má čistě ženskou kapelu a je z něj elegán v bílé saku, nedbale neholený a slušivě plešatý. Je to ten druh elegance, kterou unese velké pódium, ale i ošoupaný klub, stále bude svítit jako rodinná fotografie v bordelu.
Minulou desku ještě produkoval s Ianem MacKayem a basová plnost funky rytmiky byla pěkně kulatá a dancefloorová. Na aktuální desce We Wear White už tomu dal fejs s dvojicí TJ Lipple / Phil Manley, což znamená větší syrovinu, a když funky, tak garážově strohé. Tomu neprotiřečí ani větší prostor pro ženské vokály a zejména pro tmavou JosaFeen, jejíž soulový feeling a křišťálové výšky nerozbíjí atmosféru rockové psychedelie, nemá ty tendence jako Beth Ditto. Navíc Justinův téměř falzet k ní krásně pasuje, jako když se otočí David Byrne, zapne si košili u krku a prohlásí: This must be the place. Ano, je to naivní. Moyer jde nejen před no-wave, jde i před punk, ke garážovým kredencím, a dokáže skládat podivné vzdorovité funky plné šmikavých tanečních polobotek, psychedelické repetice a dřevěných vícehlasů.
Pryč je kult hvězd, E. D. zaklepal, who's that knocking at my door?, na dveře zapomnění a veřejného majetku, prošel se tam a zpátky a viděl, že od roku 2004, kdy se Justin převtělil do Edie, je spousta věcí jinak, ale přesto všechny stejné. Jestli dříve měla jeho vystoupení příchuť statementu už svou vizuální podobou, která připomínala politický kabaret, teď vizualitu stahuje na minimum a nechává hrát jen sexy gender, sám vymóděný floutek, prohlášení a obsahové výboje jsou už (jen) uvnitř textů. Jiná hra, převrácená kapsa.
A v songu DNA se dostáváme krátkou linkou fistulkového sborového refrénu až do míst, kde končí všednodenní tripy a stojí jen kolektivní představa sedmdesátkové pláže a nazí bratři Gibbové, jen pustá pláž, nehybná voda, masky a křeče, pusté nic. To ovšem zůstává ve zpětném zrcátku jako možnost, turn it up!
Why wear white? Protože červená znamená krev a protože modrá není dobrá. Because you get to be born again. A u toho zůstaňme, těch významových plánů je zde víc. Nejvíc. (The perfect pigment in which to rendezvous with your preferred higher power.) Nikdo neumí s takovou elegancí krokovou variaci na zdrženlivý sexus a pak ukazovákem a celou pěstí zamávat: Nenene!
E. D. Sedgwick – We Wear White (Dischord, 2012)
www.ediesedgwick.biz
Magdalena Fendrychová 11.11.2024
Texty se nezabývají současnými společenskými problémy nebo zásadními citovými zvraty, spíš popisují každodenní situace a fantazie.
Žofie Křížková 05.11.2024
Dvaačtyřicetiminutová stopáž zahrnuje jediný track a ten nabízí ponor do hluboce meditativní lázně neopakovatelných nuancí. Za týden v Praze.
Sára Prostějovská 28.10.2024
Synthpopové Forgive Too Slow vypráví deset krátkých příběhů lásky, jíž autorka v každém z nich nahlíží jinýma očima.
Šimon Žáček 28.10.2024
Druhá série Rodu draka se tak moc věnuje intimním chvílím rodinných členů, až zapomíná na zásadní konflikt. Anebo je to záměr?
Lea Valentová 25.10.2024
Dômyselnú dramaturgickú pavučinu tak organizačný tím pretkal napríklad lokálnymi mýtmi aj ladením nástrojov z mimoeurópskych lokalít.
Michal Berec 05.10.2024
Nosným kameňom je hypnotická repetitívnosť motívov, improvizácia na pomedzí apalačského folku a jazzu, ktorá sa ale môže postupne začať zlievať.
Richard Michalik 31.08.2024
Opäť cez vydavateľstvo Constellation (Godspeed You! Black Emperor, Jerusalem in My Heart) a opäť s rovnakým producentom (Zach Scholes).
Jakub Veselý 30.08.2024
Názov Doomer Music je na mieste a album nám prináša pohľad do sveta, v ktorom sú ľudské emócie potlačené, kde môžeme vidieť len drsnú schránku panelových domov.
David Stoklas 27.08.2024
Final Summer je deska, ze které čiší životní síla a touha něco dělat. A dělat to navzdory příkořím.
Veronika Tichá 26.08.2024
V narativním songu Strašidla Toad Planet ukazují, že si dokážou pohrát i s funkovějšími melodiemi a nástrojovou kompozicí... Debut u Kabinet Records.