Michal Pařízek | Články / Recenze | 26.11.2012
Vzpomínka na Divoký západ se rozplývá, Skalisté hory se třesou v základech a Sam Peckinpah se obrací v hrobě. Billy the Kid měl kliku, že ho zastřelili mladého, alespoň si nemusel připadat staře. Jeho někdejší představitel teď naprosto jasně sděluje, že se blíží konec. Cítím se smrtelný? Tohohle jsme se od Krise Kristoffersona nechtěli dočkat, byť na to má samozřejmě ve svých šestasedmdesáti zatracený nárok. Naštěstí to na novém album není zas tak zřetelné, jak by se podle názvu mohlo zdát. Entusiasmus mu nechybí ani v pokročilém věku a jeho kouzlo stále účinkuje, o tom se budeme moci přesvědčit za pár dní v Praze.
Kristofferson byl vždycky víc herec než zpěvák, narozdíl od ostatních z hvězdného kvarteta The Highwayman. Přesto složil hned několik písní, které se zapsaly jako milníky. Legendou se člověk nemusí stát díky desítkám alb, většinou stačí jeden song. Kris Kristofferson má hned dva, Me and Bobby McGee a Sunday Morning Coming Down (ta píše i v podání Pavla Bobka, pamatujete?). Stačí znát tyhle dvě plus film Pat Garrett & Billy the Kid a můžete o něm povídat hodiny. Feeling Mortal se takovouhle klasikou celkem jistě nestane, ale Kristofferson má splněno. V posledních třech dekádách je to sice slušná, ale spíš udržovačka, výtečná kolekce This Old Road z roku 2006 budiž výjimkou. Novinka má styl a šmrnc, starému desperátovi nechybí nadhled, natož charisma.
Feeling Mortal šlechtí nadmíru zklidněná instrumentace, producent Don Was nástroji spíš šetří, což je ku prospěchu věci. Kytara a hlas, v tom jsou klasici nejsilnější, zvukově rozmazlená osmdesátá jsou dávno pryč. Kde je to třeba (Bread for the Body), tam se doprovod mile utrhne, ale většina alba plyne poklidně a mírně, s jemně skřípavým souzněním steel kytary a vokálními repeticemi Sary Watkins. Deset songů, lehce přes půl hodiny, žádné zdržování a vysvětlování, na to jsme už staří. Vrcholy? Mama Stewart, balada o prastaré slepé ošetřovatelce, tady je Kristofferson za vypravěče a třeba k Dylanovi má hodně blízko, podobně jako v hillbilly miniatuře Castaway. Nebo křehkou melodií překvapující Just Suppose, kde se zpěvák od roztřeseného přednesu rozezpívá k nejlepšímu vokálnímu číslu alba. Závěrečná Ramblin’ Jack je citlivě laděná do tex mex modelu, zároveň jde o poctu dlouholetému souputníkovi Ramblin’ Jacku Elliottovi. Podobně jako on měl i Kristofferson většinou „dlouhé noci a krátké dny“. A spolu s Willie Nelsonem patří právě tihle dva mezi největší současné nestory country music a folku.
Krisu Kristoffersonovi to pořád zpívá. Nejlepším jeho nahrávkám se sice aktuální Feeling Mortal nepřibližuje, ale takhle zestárnout není ostuda. Legenda pokračuje, z hudby a jeho osobnosti vanou ještě staré dobré časy, kdy se stetsony kupovaly z radosti a ostruhy nebyly jenom na ozdobu. Jak se Kristofferson doopravdy cítí uvidíme ve čtvrtek 29. listopadu, na druhou stranu pokud přežije sterilní prostředí a vrtošivý zvuk v Kongresovém sále, tak se nemá čeho bát.
Kris Kristofferson – Feeling Mortal (KK Records, 2012)
www.kriskristofferson.com
Jiří V. Matýsek 20.12.2024
Do světa písničkářů se noří nová publikace novináře, muzikanta a pečlivého lovce příběhů písní Michala Bystrova Hvězdy v polostínu. Nabízí stovku portrétů písničkářů ze šedesátých let.
Matej Žofčín 18.12.2024
Keď internet objavil na Bandcampe jeho album To See the Next Part of the Dream, ľudia o ňom na stránkach ako Rate Your Music a Reddit nevedeli prestať rozprávať.
Martin Zoul 17.12.2024
Jsou tabu a tabu. Některá se zhroutí při sebedrobnějším otočení dějinného soukolí, jiná působí dojmem monolitu, do kterého byly při vzniku člověka vyryty základní zákony lidství.
Jakub Veselý 10.12.2024
Portfólio koluje pomedzi rockovými pasážami, jazzovými improvizáciami, punkovým rázom a avantgardným experimentálnym prístupom k hudbe.
Filip Peloušek 05.12.2024
Povznášející, psychedelií a euforií prosáklá hudba doplněná o do výšky vyhnaný zpěv Joshuy Hodgese v protikladu s texty plnými pochybností.
Kristina Kratochvilová 25.11.2024
Představu pozlátka tvrdě zadupává do země špinavá realita plná absťáku, démonů, lítosti a vyhasínajících životů Laneganových blízkých.
Šimon Žáček 24.11.2024
Zdánlivě banální příběh Anory skrývá krásy i ošklivosti chybujících lidí ve stále více matoucím světě.
Jakub Veselý 21.11.2024
Inšpiráciami sa Templeman netají, na R&B a soulových prvkoch sa podpísala hudba Stevieho Wondera a Princea, indie rock s jemnou psychedéliou pripomínajú Tame Impala alebo MGMT.
Magdalena Fendrychová 11.11.2024
Texty se nezabývají současnými společenskými problémy nebo zásadními citovými zvraty, spíš popisují každodenní situace a fantazie.
Žofie Křížková 05.11.2024
Dvaačtyřicetiminutová stopáž zahrnuje jediný track a ten nabízí ponor do hluboce meditativní lázně neopakovatelných nuancí. Za týden v Praze.