Nahá pravda Bat for Lashes

Lana del Rey se svlékla pro britský magazín CQ poté, co ji vyhlásil Ženou roku. Na internetech se, kromě potlesku, zvedla obrovská vlna kritiky a nevole – v NME se dokonce úplně vážně zabývali tím, zda je ještě možné brát Lanu coby seriózní umělkyni. Licoměrná komedie, ale budiž... Pár týdnů nato ovšem zveřejnila obal svého nového alba zpěvačka Natasha Khan, skrývající se pod pseudonymem Bat for Lashes, a nastal minimálně stejný poprask. Tentokrát ovšem převažovaly ovace a poklony. Přitom s tímhle albem bude Bat for Lashes žít nejméně dva roky, nezmizí v remitendě jako zmíněné CQ, a hlavně jsou její fotografie daleko odvážnější, nebezpečnější a dráždivější než Lana v diamantovém obojku. Můžeme mluvit o pokrytectví, ale svou roli sehrál i značný kredit, který si Natasha během poměrně krátké doby stihla vybudovat. K princeznám se nečuchá.

Dvě nominace na Mercury Prize, dvakrát neúspěch. Natasha Khan si na nepozornost kritiky nemůže stěžovat, ale zatím se to nepodařilo dotáhnout do konce. Což ale není její vina, obě nominovaná alba by si cenu jistě zasloužila. S novinkou míří výš – z každého tónu je jasné, že tentokrát je to jinak a vážnější. Paví pera, kožichy a cingrlátka skončily v odpadcích, pouťové malování je minulostí, vyzývavé kostýmy nahradila jednoduchost nejpřímější – na obalu nového alba Natasha stojí hrdě vzpřímená a – úplně nahá. Intimní partie zakrývá jenom muší váha podobně oblečeného chlapce, kterého nese na ramenou. Důstojná a sebevědomá fotografie na obalu nehlásá žádnou revoltu nebo vzdor, naopak. Bat for Lashes sděluje světu, že už se nepotřebuje za nic schovávat, že si vystačí sama se sebou. Dětské hry a pohádkové jinotaje vzal čas, o slovo se hlásí dospělost a fotografie Ryana McGinleyho to říká stejně důrazně jako hudba a texty.

Bat for Lashes si svou hudbu vždycky skládala sama, od počátku šla ve šlépějích Kate Bush nebo PJ Harvey, podobně svéhlavých a samostatných umělkyň. Právě ke Kate Bush bývá často přirovnávána, ale tomuto zrcadlu se nevyhne žádná, jen trochu talentovaná písničkářka pocházející z britských ostrovů. V případě Bat for Lashes jde o přirovnání logické, nehledě na velmi podobnou instrumentaci skladeb, obě jsou vzdáleně a možná jen geneticky inspirovány anglickým folkem. Natasha ale nikoho nekopíruje, inspirační zdroje odkrývá a hudební historii neodmítá, písně naplňuje velkou porcí osobního kouzla a přirozenosti. Ukázkovým případem může být Laura, první singl z alba The Haunted Man (a také vůbec první píseň na nahrávkách Bat for Lashes, která není čistě jejím dílem). Spolupráce s Justinem Parkerem (autor většiny hitů Lany Del Rey, žádná náhoda – pozn. aut.) vznikla na popud firmy, které se materiál nezdál dostatečně hitový. Klasický případ nepochopení tentokrát přinesl růže, Bat for Lashes svým magickým vokálem píseň ovládla a Laura se stala jedním ze středobodů alba.

Nahrávka The Haunted Man začala vznikat někdy po skončení světového turné k předchozímu albu Two Suns. Natasha se podle svých slov vrátila do svého londýnského bytu prázdná, vyhořelá a možná i zlomená. Permanence, ve které od svého debutu byla, se podepsala nejen na jejím osobním životě, ale i na tvorbě. Najednou byla bez jediné noty a překonat masivní autorský blok ji stálo mnoho sil. Zlomem byla úvodní skladba alba Lilies – gradující elektro šanson inspirovaný filmovou klasikou Davida Leana Ryan’s Daughter může připomenout skladby PJ Harvey z Let England Shake a přeneseně tedy i zlaté časy britského impéria. Právě tahle píseň ukazuje zásadní premisu ženské síly, která je pro album The Haunted Man typická. Když ke konci skladby Natasha hrdelním hlasem vykřikne Thank God I’m alive!, nejde o lacinou pózu, ale úlevný výron. Tady se zrodila důvěra, kterou další skladby prohlubují. Skutečnost, že všechny vznikly přímo a výhradně pro toto album, tvoří podstatnou část jeho kouzla.

Následující All Your Gold je hitem, který zástupci labelu nenašli. Silná píseň uvozená suchými perkusemi, kterou pohání cyklicky se přidávající nástroje, ve výsledku taneční hit jako hrom. Horses of the Sun je z podobného těsta, jen divočejší a díky mollovým tónům také temnější. „We’re wild and on the run, busting out the heavens...“ Dalším jasným hitem je Winter Fields, která následuje po zmíněné Lauře – hutné tóny basové flétny vyvrcholí nástupem smyčců, taneční rytmus se spouští opakovaně a pozvolna a vlastně nikdy nevygraduje. Chytrá skladba, která se textově vrací k minulé tvorbě. Titulní píseň s vícehlasým mužským sborem je jedním z určujících momentů alba. Principiální kontrast exponovaného ženského hlasu a temného mužského sboru, pochodový rytmus podporovaný košatými smyčcovými party, melodie a slova, která bolí. „Still I’m holding out my hand/ Standing by my haunted man/ Yes, your ghosts have got me too/ But it’s me and you/ I can’t run...“ Album vrcholí skladbou Deep Sea River, melancholickou dumkou, postavenou na beatech a syntezátorech.

Jako vždy v minulosti, i zde měla Natasha Khan spoustu spolupracovníků. Přestože šlo o persony jako Rob Ellis, David Sitek, Adrian Utley nebo dokonce Beck, album je jen takové, jaké ho chtěla ona sama: upřímné a sebevědomé. Pravda je nejhezčí nahá a nepřibarvená, každá ozdoba a úprava ruší a rozčiluje. The Haunted Man není ve znamení romantizujících představ a nostalgie, ale v dokonalém odhalení a otevření se, podobně jako je tomu u PJ Harvey, Cat Power nebo Patti Smith. V téhle společnosti bude Natasha Khan jako doma.